Den 27. - sobota 20.3.2004
Po téměř čtyřech týdnech je náš pobyt ve Střední Americe u konce a nás čeká dlouhá cesta domů. Jediné, na co se dnes můžeme těšit, je osmihodinové mezipřistání v Mexico City. Vzhledem k tomu, že do Mexika nepotřebujeme vízum, využijeme tento čas ke krátkému výletu do centra.
Letadlo z mezinárodního letiště Tocumen v Panama City nám letí v půl jedenácté. Nechceme riskovat žádné komplikace a tak dáváme opět přednost jízdě taxíkem (15USD). Hotel, který byl minulých osm nocí naším dočasným domovem, opouštíme v půl osmé. Starý taxikář, který nás veze na letiště, zná hlavní město velmi dobře a tak dokáže odhadnout, že jihovýchodní spojka bude v sobotu ráno plná aut a na předměstí se proplétá vedlejšími uličkami. Má to něco do sebe, na hlavní výpadovku najíždíme až několik kilometrů za městem a tak celá asi 30km dlouhá cesta na letiště probíhá zcela hladce.
Stejně bez problémů je i odbavení. Loučíme se s našimi bágly a doufáme, že se s nimi o 10 000km dál v Praze zase zdárně shledáme. Do odletu zbývá ještě asi hodina a tak máme dostatek času na prohlídku obchodů v bezcelní zóně. Naše letadlo Boeing 737-700 společnosti Copa Airlines přilétá z chilského Santiága okolo desáté hodiny. Většina cestujících tu vystupuje a my jim jen tiše závidíme, že na rozdíl od nás byli v Jižní Americe.
Start probíhá téměř načas v 10,25. Letadlo s námi vzlétá severozápadním směrem, tedy nad karibské pobřeží. Výšku nabíráme nad Colonem a na chvíli ještě vidíme kousek panamského průplavu. Brzy se pod námi objevuje souostroví Bocas del Toro, ale to už ve výšce 10 000 neomylně nabíráme směr Mexiko. Nad Kostarikou přelétáme středoamerickou pevninu a zbytek cesty pokračujeme podél pacifického pobřeží. Z výšky je krásně vidět veliké Lago Nicaragua a potom už je pod námi jenom široširý Tichý oceán.
Krátce po 13.hodině se pod námi objevuje pevnina a letadlo začíná klesat. Asi po půl hodině nalétáme nad Mexico City, ale ještě nad městem uděláme velkou spirálovitou zatáčku, než zamíříme na Juarézovo mezinárodní letiště. Alespoň si toto obrovské město můžeme pěkně prohlédnout z ptačí perspektivy. Pří přistání se opět projevuje vyšší nadmořská výška a nad městem se naše letadlo klepe jako ratlík. Ovšem samotné přistání je nakonec hladké.
Z letadla se snažíme dostat co možná nejrychleji, abychom mohli brzy vyrazit do města. Bohužel letiště je dnes totálně přelidněné a před celní přepážkou se klikatí nekonečná fronta. Je to nemilé, ale čekání na vstupní razítko, které ještě ke všemu není v pasu ani pořádně vidět, nám nakonec zabere celou hodinu. Další drobný zádrhel nás čeká před letištní halou - přestože poměrně rychle nacházíme stanici metra, brzy zjišťujeme, že je zavřená. Aztéčtí bohové se pro ti nám asi spikli a nechtějí nás pustit do města...
Ještě že jsou nablízku všudypřítomní taxikáři se svými typickými zelenobílými auty. Mně ještě zbylo pár peset z naší cesty do Kostariky, kdy jsme na letišti museli koupit letenku do Panamy, tak se za těch pár drobáků alespoň necháme odvézt do centra. Přesněji řečeno na náměstí Zokalo. Vzhledem k tomu že nám letadlo do Evropy letí za nějakých šest hodin, bude nejrozumnější navštívit právě toto náměstí, které je jakýmsi pomyslným centrem města. Pokud chceme alespoň na chvíli zažít atmosféru toho obrovského města, bude pro nás Zokalo tím pravím cílem.
Cesta z letiště trvá asi dvacet minut. Naštěstí nás nebrzdí žádná dopravní zácpa, protože zdejší bulváry jsou dostatečně široké. Do hustějšího provozu se dostáváme až na avenidě Pino Suaréz, na jejímž konci už vidíme velikánskou mexickou vlajku, která vlaje uprostřed Zokala. Konečně jsme u cíle.
Oficiální název tohoto náměstí je Plaza de la Constitucion, ale většina místních obyvatel ho nenazve jinak než Zokalo, což v překladu znamená podstavec. Toto zvláštní jméno bylo odvozeno od podstavce sochy španělského krále Carlose IV., která byla po vyhlášení samostatnosti odstraněna. Svými rozměry (šířka 240 metrů) nám toto obrovské prostranství jasně naznačuje, že bývalo důležitým centrem už za dob města Tenochtitlánu, které tu založili Aztékové v roce 1325. Svým osamělým stožárem s mexickou vlajkou, neustálým ruchem a grandiózními budovami v okolí - mezi něž patří zbytky aztécké pyramidy, ozdobná koloniální katedrála, lhostejně se tvářící sídlo vlády a moderní vysoké budovy - nám Zokalo představuje celou svoji historii, v níž se snoubí tajuplná minulost s moderní současností.
Zokalo se nachází na místě původní aztécké tržnice, která byla ohraničena zářivě zdobenými pyramidami a paláci. Ohromeni byli i španělští dobyvatelé, kteří museli připustit, že pompéznější místo v životě nespatřili. Bohužel obdiv nebyl překážkou v ničení. Na místě původního aztéckého města byla postavena nová metropole, která vyrostla v současné Mexiko City.
Náš taxík zastavuje před nádhernou metropolitní katedrálou. Její výstavba byla na severním okraji náměstí zahájena v roce1573, ale dokončení se stavba dočkala až v roce 1813. Díky tak dlouhému časovému období v sobě zahrnuje styly mnoha architektů a umělců. Strop tvoří celkem 51 kupolí, jejichž okraje podpírají mohutné sloupy. Po stranách najdeme celkem čtrnáct kaplí, které byly zrestaurovány po ničivém požáru v roce 1967. Uvnitř této obrovské stavby si člověk skutečně připadá maličký.
Ke katedrále ještě patří jedno křídlo - svatyně Sagrario, která byla zasvěcena sv.Santiagovi, patronovi Mexico City. Její vchod leží napravo od hlavního vchodu do katedrály. Nádherně zdobené průčelí navrhnul extravagantní španělský architekt Jose Churriugera v barokním stylu. Hned za svatyní začíná velice živé tržiště s několika desítkami stánků. Je tu pořádně živo, takže máme co dělat, abychom se mezi jednotlivými krámky vůbec protáhli až k areálu aztécké pyramidy, která byla zasvěcena bohům deště a války. Celé toto naleziště zvané Templo Mayor (Velký chrám) bylo až do roku 1978 ukryto pod nánosem hlíny a teprve během prací na novém metru byl celý areál nalezen. Archeologové postupně odkryli sedm vrstev chrámu a pod tou nejspodnější objevili nesmírný poklad, který byl určen jako oběť bohům. Klenoty jsou dnes vystaveny v muzeu, které stojí hned vedle chrámu. My si samozřejmě jeho návštěvu nenecháme ujít, a tak platíme vstupné 30 pesos a po krátké procházce po zbytcích pyramidy vcházíme do velké budovy, která ukrývá rozsáhlou sbírku nalezených artefaktů. K vidění tu jsou nejen nejrůznější sošky a figurky a keramika, ale také maketa původního aztéckého města Tenochtitlánu, aztécký kamenný lunární kalendář nebo ukázky zbroje a oblečení původních obyvatel.
Muzeum je opravdu značně rozsáhlé, takže nám pouze zevrubná prohlídka jeho čtyř podlaží zabrala téměř dvě hodiny. Škoda, že nemáme víc času, protože jeho návštěva je neobyčejně zajímavá. Jenomže čas běží a nad Zocalem začne za chvíli zapadat Slunce a tak si musíme pospíšit, jestli chceme na náměstí ještě udělat nějaké fotky. Proto se přesunujeme před mohutnou budovu Palacio Nacional, která lemuje prakticky celý východní okraj širokého prostranství. Stavba původně sloužila jako vojenská kasárna, později byla přeměněna na vězení a nakonec ji v roce 1860 rozšířil Maxmilián Habsburský. V roce 1927 bylo přistavěno třetí podlaží a honosná budova se stala sídlem vlády, kterým je dodnes. Presidentská kancelář je umístněná na prostorném nádvoří, ale tam se už nedostaneme, protože je pro dnešek zavřené. A tak pokračujeme na jižní stranu náměstí, kterou lemuje Administrativní federální kancelář (Departamento del districto Federal) a městská radnice. Odtud se pomalu dostáváme až na západní stranu, na které najdeme spíše obchody a restaurace. Všude okolo nás je dost živo, protože se na Zokalu právě pořádá nějaká technopárty. Mezi budovami temně duní hudba a na centrálním prostranství se hemží několik desítek lidí. Náměstí je ale natolik velké, že je zcela nemožné ho zaplnit.
Na chodníku hopsají nějací indiáni a další domorodci tu zase prodávají oblečení. My už nic nakupovat nechceme a tak si jdeme raději ještě jednou vyfotit nádhernou katedrálu a pomalu musíme začít přemýšlet o návratu na letiště. Ještě jednou obejdeme celé Zocalo, abychom si vychutnali zdejší neopakovatelnou atmosféru, a potom už hurá do taxíku, kterých před katedrálou parkuje asi dvacet. Cesta na letiště nás stojí 10 dolarů a opět trvá asi dvacet minut.
Jsme tu včas protože u přepážky Air France se ještě nestačila utvořit fronta. Dav lidí přichází teprve po nás a to už máme v kapse palubenky pro cestu do Paříže i do Prahy. V bezcelním prostoru ještě úspěšně utratíme posledních třicet peset za pizzu a kolu a potom už čekáme na odlet našeho letadla. Já se těším, že konečně poletím v té době největším dopravním letadlem Boeing 747-400, i když Michal mé nadšení krotí tvrzením, že slavné "Jumbo" je mnohem horší "dobytčák" než kdejaké jiné letadlo. No, uvidíme...
Oproti letovému řádu se do letadla dostáváme až okolo deváté hodiny. Naše sedadla jsou samozřejmě až kdesi vzadu, a tak hodnou chvíli procházíme útrobami mohutného letounu. Je to jako bychom prolezli asi čtyři vzájemně propojené autobusy. Více než půl hodiny ještě trvá, než se pohodlně usadí i všichni naši spolucestující, takže je zřejmé, že budeme mít drobné zpoždění. Oproti letu z Evropy se zdá, že je letadlo do posledního místa plné, takže s námi poletí více než 400 lidí. Opravdu nechápu, jak se takový kolos může vůbec odlepit od země.
Start probíhá ve 21,45. Jumbo se s námi nejdříve rozjíždí tak nějak pozvolna, než kapitán definitivně přidává plyn. Za mohutného řevu motorů se pomalu vznášíme k obloze a nabíráme severovýchodní kurz. Nad Mexickým zálivem nabíráme cestovní výšku 10 058m a rychlostí 960km/h se přesouváme nad severoamerický kontinent. Náš let vede po trase Houston- Georgie-Pensylvánie, kde přelétáme Apalačské pohoří, nad kterým s námi trochu třesou turbulence. Přes ostrov New Foundland se dostáváme nad Atlantik a mohutné Jumbo se opět třese ve vzdušných proudech. Nad oceánem se naše výška upravuje na 10668m a letadlo s námi akceleruje až na 1170km/h. Někde uprostřed Atlantiku začíná svítat a já se snažím do svého přehrávače načíst Posledního samuraje, což se sice daří, ale film občas běží dost trhaně. Prvním kouskem Evropy, který z výšky vidíme, je Irsko. Ještě přelétáme starou dobrou Anglii a nad Lamanšským průlivem už začínáme pomalu klesat. K Paříži se blížíme ze severozápadu, celou ji ještě oblétáme a náš letoun za neustálého klesání brzdí až na 200km/h. V Paříži přistáváme přesně v 7,24, což znamená jen 20 minut zpoždění oproti letovému plánu. Naše cesta z Mexika nám trvala necelých deset hodin. V čase jsme se přesunuli o celých sedm hodin dopředu a rázem tak máme půl třetí odpoledne.
Na pařížském letišti De Gaulle nás čeká poslední přestup. Bohužel letadlo českých aerolinií má zpoždění už na příletu a tak na letišti trávíme o hodinu více času než bylo v plánu. Boeing 737-400 s námi startuje až v 16,50 a po sedmdesáti minutách klidného letu naše cesta končí na Ruzyňském letišti, kde se šťastně shledáváme i se svými zavazadly.
Po dvaceti osmi dnech se naše výprava do Střední Ameriky stává minulostí. Splnila prakticky vše, co jsme od ní očekávali - měli jsme možnost poznat nový kontinent, pohybovali jsme se v nádherném prostředí deštných pralesů i činných vulkánů. Dostali jsme se až do nadmořské výšky 3432 metrů, cestovali jsme téměř všemi dostupnými dopravními prostředky a měli jsme možnost spatřit zvířata, která u nás známe jenom ze zoologických zahrad. Ze vrchol naší cesty bych rozhodně označil Panamský průplav, nezapomenutelný byl i kostarický národní park Manuel Antonio a ve výčtu toho nejlepšího bych neměl zapomenout ani na skvělý výlet na vulkán Poás. Jediné, co nás vyloženě zklamalo, bylo počasí na karibském pobřeží, ale ani tato nepříjemnost nemohla zkazit celkově skvělý dojem z návštěvy úzkého pruhu pevniny, který leží sevřený mezi dvěma světovými oceány.