Den 26. - pátek 19.3.2004
Je to nemilé, ale dnešní slunečný den je poslední, který celý strávíme v Panamě. Této skutečnosti také musíme přizpůsobit náš program. Už včera večer jsme si ujasňovali, co bychom ještě rádi viděli a co všechno se dá za jeden den zvládnout. Rozhodně bychom rádi ještě jednou vyrazili k průplavu a velice nás také láká dva kilometry dlouhá hráz Calzada, která s pevninou spojuje čtyři malé ostrůvky. Na jednom z nich leží zajímavý oceánografický institut, který by také mohl stát za vidění. No, na jeden den je toho docela hodně. Na Calzadu proto raději opět jedeme taxíkem. Je to rychlejší a tři dolary za asi 6km dlouhé svezení je pakatel.
Horší je to s taxikářem. Postaršímu chlapíkovi pojem Calzada nic moc neříká a nějaký bližší popis hráze bohužel není v našich jazykových schopnostech. Směr mu ukazujeme alespoň na mapě, ale i tak se ten dobrák musí několikrát ptát náhodných kolemjdoucích. Naštěstí jsme nakonec cestu zdárně našli.
Jak už jsem se zmínil v minulých kapitolách, Calzada vznikla navezením vytěženého materiálu ze stavby Panamského průplavu v letech 1904-1914. Během deseti let tato sypaná hráz spojila s pevninou ostrůvky Naos, Culebra, Parico a Flamenco. Dnes vede po hrázi kvalitní asfaltová silnice, kterou lemují desítky vzrostlých palem. Obyvatelé hlavního města sem chodí na procházky, někteří rádoby sportovci tu běhají, jezdí na kolečkových bruslích nebo jen tak odpočívají. Přece jen, hráz leží na okraji města, takže je tu trochu víc klidu a čistého ovzduší.
My pro dnešek žádné sportovní ambice nemáme a tak jdeme volnou chůzí vstříc ostrůvku Naos. Po pravé straně vidíme ocelovou konstrukci Mostu mezi Amerikami, na druhé straně se zase tyčí teď už trochu vzdálené panamské mrakodrapy. Asi po půl hodině konečně stojíme u brány institutu Centro de Exhibiciones Marines. Bohužel opět narážíme na jazykovou bariéru. Hlídač u vchodu nás nechce pustit dál a snaží se nám laskavým ale bohužel dost drmolivým způsobem vysvětlit proč. Samozřejmě španělsky. Zkouším se ho zeptat, jestli je dnes otevřeno, chlapík sice přikyvuje, ale zase něco drmolí tou svojí bleskurychlou španělštinou. Pro změnu se tedy ptám, jestli můžeme vstoupit. Vrátný kroutí hlavou a zase nám cosi květnatě vysvětluje. Asi se nedomluvíme. Když už se ho asi po páté ptáme, jestli mají otevřeno, vzdává to. Pouští nás dál a my až při zpáteční cestě zjistíme, v čem byl problém. Oni tu sice otevírají v deset hodin, jenomže se jim zpozdila prodavačka lístků!!!!A chudák vrátný nám několikrát marně vysvětloval, že máme chvíli počkat, že je sice otevřeno, ale nemá nám kdo prodat lístky. Jo, kdybychom se ve škole místo ruštiny učili raději španělsky.
Institut je opravdu velice zajímavý. V nevelkém mořském muzeu je k vidění například obrovská žraločí čelist nebo se tu můžeme dozvědět, které druhy ryb se nejčastěji vyskytují v okolních vodách. V akváriích před muzeem zase můžeme obdivovat krásné mořské želvy - karety a velikého žraloka. Nádherné jsou také zdejší vyhlídky na Tichý oceán, v jehož vodách právě loví desítky velkých hnědých pelikánů. Ti se z docela velké výšky vrhají střemhlav do moře, kde se snaží chytit nějakou tu rybku.
Vrcholem návštěvy biologického institutu je ale prohlídka malého tropického pralesa, kterým vedou dvě naučné stezky. Na zvířata jsme zatím v Panamě příliš štěstí neměli, ale krátká procházka po ostrově Naos nám všechny dosavadní neúspěšná pozorování bohatě nahradí.
Hned na okraji hustého porostu nás zaujal veliký strom obsypaný pelikány. O kousek dál zase nacházíme ve větvích spícího lenochoda! Sami, bez průvodce! Chvíli čekáme, jestli se tento líný tvor aspoň na chvilku neprobudí, ale ten si jen pohodlně hoví ve větvích. I tak z něj máme velikou radost. Stejně jako z velikánského leguána, který právě zdolává větev sousedního stromu. V korunách stromů porostlých nějakými zvláštními kaktusy nacházíme také malé žluté ptáčky - tyrany a cestu nám křižuje i nějaký vzrostlý tesařík s velkými tykadly. Hledání živočichů vrcholí setkáním s dalším vzrostlým leguánem, který se dokonce nechá vyfotit než definitivně mizí v džungli. Tím naše návštěva tropického institutu končí. Při odchodu z areálu zpětně platíme vstupné (2USD) a můžeme se vydat na oběd.
Výběr restaurace je jednoduchý. Široko daleko je jenom jeden podnik a ten se jmenuje Mi ranchito. Všechny stoly včetně baru jsou zakryté velkým rákosovým přístřeškem, takže jsme schovaní ve stínu a při tom nás příjemně ovívá mořský vánek. I jídlo je docela dobré - já si dávám kuře (5,75USD) a Michal polévku (4USD). Navíc tu mají i točené pivo, což je v této chvíli pro osvěžení to pravé ořechové, přestože to není náš oblíbený Atlas ale o něco hořčí Panama.
V restauraci také řešíme, jak se z Calzady nejlépe dostaneme k průplavu. Jet taxíkem do centra a tam přesednout na autobus se nám moc nechce. Je to zdlouhavé a časově náročné. My bychom si chtěli průplav prohlédnout tak nějak netypicky. Tak jak ho jiní turisté nevidí. Jeden typ máme z našeho průvodce - kopec zvaný Contractors hill leží na západním břehu průplavu a je z něj prý krásně vidět většina hloubeného úseku. Problém je v tom, že na tento kopec samozřejmě nejezdí žádný autobus a tak dostáváme zajímavý nápad. Najmeme si na celé odpoledne taxík. Za nějakých 20-30 dolarů by nás mohl taxikář vzít, kam budeme chtít a tak si budeme moci průplav prohlédnout dle libosti.
Ovšem sehnat taxík na Calzadě není nic jednoduchého. Lidé sem totiž chodí sportovat a málokdo se sem dopravuje taxíkem. A když už sem jedou nějací turisté, tak se obvykle dopravují minibusem. Naše snažení je nakonec úspěšné až po víc než půl hodině marného čekání. Ještě než nasedneme, ptáme se pro jistotu taxikáře, jestli je ochotný vážit s námi cestu až k průplavu a zase zpátky. Mladík je pro a tak se můžeme vydat na výlet.
Bohužel pojem Contractros hill řidiči nic neříká. Není divu, v jeho mateřštině se ten pahorek jmenuje jinak. A tak je zřejmé, že si budeme muset najít nějaké jiné zajímavé místo. Akorát nevíme jaké. Ani taxikář nemá žádnou konkrétní představu, kam by nás měl vzít. A tak s námi jede zkrátka na sever napříč čtvrtí Balboa dokud se po levé straně neobjeví průplav. Ani teď však neví, kde by nám měl zastavit. Zkoušíme mu vysvětlit, že bychom chtěli vidět hlavně kopaný úsek u Culebry, ale ani tento pojem taxikář kupodivu nezná.
Pomalu míjíme zdymadla Miraflores a Pedro Miguel. Silnice, která vede až do přístavního města Gamboa, se teď velice těsně přibližuje k průplavu. Tady někde začíná onen kopaný úsek, který chceme vidět. Sem napnuli své veškeré úsilí Francouzi ve snaze prokopat se až na úroveň mořské hladiny. A sem také o patnáct let později soustředili své hlavní síly Američané. I ti museli ve zdejším kamenitém podloží vytěžit značný objem zeminy, přestože si vybudováním Gatunského jezera ušetřili nějakých 26 výškových metrů. Výkopové práce tu měl na starosti plukovník Gaillard a po něm se dnes celý úsek nazývá Gaillard Cut.
Řidič je stále bezradný a neví, kde by nám zastavil, abychom měli co možná nejlepší výhled. Nakonec má docela dobrý nápad a zastavuje u nějakého místního zaměstnance. Máme docela štěstí, protože ten člověk hovoří docela obstojně anglicky. Vysvětlujeme mu, že jsme se chtěli podívat na Contractors hill, ale že náš taxikář neví, co přesně tím myslíme. Domorodec tento kopec kupodivu zná, ale s politováním nám sděluje, že jsme na špatné straně průplavu a že kromě Mostu mezi Amerikami tu žádný další způsob, jak vodní kanál překonat, není. Má ale zajímavý tip - o kousek dál za městečkem Parita se staví nový most a tam se můžeme dostat až na břeh průplavu. Prý tam kopaný úsek pěkně uvidíme. Nadšeně souhlasíme a domorodec svůj nápad "tlumočí" i našemu řidiči.
Po několika minutách skutečně zastavujeme na okraji stavby velkého mostu. Průplav tu od silnice neodděluje hustá džungle, ale vyježděné cesty od nákladních aut. Po těchto cestách se skutečně dostáváme až na břeh průplavu! A kopaný úsek tu máme přímo před sebou. Asi až tady si člověk uvědomí, co to asi obnášelo vykopat vodní cestu v této ne zrovna rovinaté krajině. Před očima máme asi deset metrů vysoké návrší, které je v půlce překopáno. Stěny překopu jsou terasovitě zabezpečené proti sesuvu a pomalu se svažují k vodní hladině. Aby toho nebylo málo, v průplavu se právě objevuje velká nákladní loď až po okraj naplněná kontejnery se zbožím. S úžasem sledujeme její plavbu mezi kopci, které jsou mnohdy o dost vyšší než ona samotná. Nezbývá než znovu obdivovat technickou úroveň díla a všechny nadšence, kteří se na jeho budování podíleli.
S taxikářem se vracíme zpátky do hlavního města, ale ještě nám to nedá, abychom se nezastavili v Miraflores. První plavební komora se dvěmi zdymadly je nejčastějším cílem turistů, kteří chtějí spatřit průplav. Tomuto účelu zde slouží mohutná budova, v jejímž čtvrtém patře najdeme velkou vyhlídkovou plošinu. U vstupu ještě musíme projít důkladnou kontrolou zavazadel a potom se už můžeme kochat výhledem na lodě, které se tu cestou do Tichého oceánu vracejí na úroveň mořské hladiny. Vše samozřejmě komentuje místní hlasatel, který jednotlivé fáze průjezdu lodí popisuje střídavě španělsky a anglicky.
Na vyhlídkové plošině se zdržujeme dobrou hodinu, než se opět vynadíváme na čilý ruch, který ve zdymadlech panuje. Pěkný výhled máme i na malé umělé jezírko Miraflores, které končí až u plavební komory Pedro Miguel. Myslím, že Panamskému průplavu, kvůli kterému jsme v podstatě vážili strastiplnou cestu do této krásné země, jsme věnovali skutečně maximum času. Během několika dní jsme viděli prakticky všechny jeho části. Ať už z vlaku, vyhlídkových plošin nebo přímo z břehu. Při pohledu na dokonalost tohoto technického díla si už ani nevzpomeneme na martýria s vízem a zpáteční letenkou. Návštěva Panamy nás stála spoustu nervů a starostí, ale teď určitě nelitujeme.
Blíží se podvečer a tak se s naším ochotným taxikářem vracíme zpátky do Panama City. Řidič si za odpolední výlet žádá deset dolarů, ale nám to připadá málo. Za to, kolik času nám věnoval a jak se za každou cenu snažil splnit naše přání, mu nakonec dáváme dvojnásobek. Po krátkém posezení v internetové kavárně nás čeká nejnepříjemnější část každé cesty - balení. Po vyčerpávajícím rovnání věcí do báglů nás čeká mnohem příjemnější "povinnost". A tou je loučení s restaurací La Cascada. Na závěr našeho pobytu v hlavním městě si ještě jednou musíme dopřát maxiporci krevet s hranolkama a džbánek piva.