Den 21. - neděle 14.3.2004
Plán na dnešní den je naprosto jasný. Máme tu neděli a ve 123km vzdáleném městečku El Valle se koná tradiční indiánský trh, na který se už několik dní chystáme. Autobusy z Panama City odjíždějí do El Valle každou hodinu z hlavního autobusového terminálu. My bychom navíc rádi stihli hned ten první v sedm hodin, tak si musíme trochu přivstat.
Cesta taxíkem přes poloprázdné město je naštěstí docela rychlá a dnes nás kupodivu stojí jen dolar padesát. V moderní hale autobusového nádraží nás čeká hledání správné pokladny, protože systém prodeje jízdenek je tady trochu jiný než u nás doma. V Evropě si obvykle stoupnete do libovolné fronty a jednoduše si koupíte jízdenku dle svého přání. Tady v Panamě ale mají pokladen víc a každá se specializuje na svoji destinaci. U jedné prodávají lístky do Colonu, u další zase do Santiga, vedle do Yavizy a hle - tady je ta naše s nápisem El Valle! Jízdenka nás stojí 3,70USD.
Teď ještě musíme najít správné nástupiště. Mylně se nejdříve držíme číslovky 15, která je uvedena na jízdence, ale tudy cesta nevede. Číslovka totiž neoznačuje nástupiště, ale samotný autobus. Máme v tom trochu zmatek, ale nakonec nás správně směrují místní uklízeči. A z autobusu se vyklubal pouze minibus.
V sedm hodin je náš dopravní prostředek plný a můžeme vyrazit. Ulice hlavního města jsou stále poloprázdné a tak brzy přejíždíme Most mezi Amerikami a najíždíme na Interamerikanu. Cesta s několika krátkými zastávkami utíká docela rychle a zhruba po hodině jízdy odbočujeme u města San Carlos do hor. Naše tempo se ve stoupání trochu zpomaluje, ale krásné výhledy na zdejší pohoří za to zdržení určitě stojí.
V devět hodin zastavujeme hned vedle tržiště uprostřed živého městečka El Valle. Prostorný přístřešek z kovové konstrukce zastřešený vlnitým plechem sice zcela nenaplňuje mé představy o indiánském trhu, ale nabídka zboží se zdá být více než dostatečná. Prodávajícími indiány jsou většinou Guajmiové a často také Čokové a Wounaanové, kteří se sem sjíždějí z širokého okolí. Na tržišti najdeme prakticky vše, s čím mohou zdejší obyvatelé obchodovat - od nádherných pestrobarevných květin, přes ovoce a zeleninu, kvalitní košíky, všelijaké korále a ozdoby, až po pálené výrobky z mastku a oblečení. Jednotlivé sekce tržiště jsou rozdělené podle sortimentu, takže si návštěvníci mohou na malém prostoru vybrat nejlepší zeleninu, klobouk nebo třeba nějakou laskominu.
Nás nejvíce zaujaly pěkné sošky zvířat z mastku. Největší výběr tady má jeden nevelký postarší indián s kšiltovkou Adidas, a tak se můžeme směle pustit do smlouvání a nakupování. Vítězi náročného výběrového řízení se postupně stávají krokodýl, tukan a dvě želvy. Michal také nezůstává pozadu, takže z nás indián za pár minut vyždímal pěkných pár dolarů.
A to ještě nákupy nejsou u konce. Hned u vedlejšího stánku mají zase pěkně malované tykve a tak se moje úspory ztenčují o dalších deset dolarů. Velice mě ke koupi lákají i zdejší nádherné květiny, které se tu prodávají jako vzrostlé rozkvetlé sazenice. Určitě by doma byly krásnou ozdobou, bohužel jejich převoz by asi nebyl jednoduchý a kdo ví, jestli by ho rostliny vůbec přečkaly. A tak si je odnáším jen na fotografiích a záběrech.
Květiny a rostliny zaujímají pod prostorným přístřeškem poměrně hodně místa, a tak se obchodníci s látkami a s oděvy museli uchýlit do sousedního betonového hangáru. Vlastně je to také takový přístřešek, jenom kovovou konstrukci nahradily betonové pilíře. Tady konečně vidíme jednu indiánku v tradičním kroji s červeným šátkem na hlavě, s pestrobarevnou košilí a žlutočernou dlouhou sukní. Indiánka prodává tradiční indiánská mola, což jsou takové nevelké pestrobarevně zdobené látky. Kromě toho jsou tu k dostání i křiklavě pestrobarevné košile, které se rozhodně nedají nosit bez toho, aby byl člověk středem pozornosti kamkoliv vejde. Můj poslední nákup se proto omezuje na pěknou barevnou chňapku s vyobrazeným tukanem. Ještě si nenápadně vyfotíme krojovanou indiánku a tím naše návštěva tržiště končí.
Od přelidněných přístřešků se raději vydáme znovu do přírody. Okolí El Valle nabízí spoustu zajímavostí a jednou z nich je i 60m vysoký vodopád Chorro El Macho. Až téměř k němu vede asfaltová silnice, která je skoro celá lemovaná nádhernými květy a zahradami. Cestou dvakrát potkáváme skupinku několika mladých lidí, kteří obřadně kráčejí v protisměru a rytmicky poklepávají do kroku nějakými dřívky. Nedokážu přesně odhadnout, co je smyslem jejich činnosti, ale vypadá to na nějakou sbírku nebo na něco podobného. Nás však pokaždé míjejí pouze se zvídavým výrazem ve tváři a zatáčí k nejbližšímu obydlí.
Po dvou kilometrech chůze se před námi konečně objevuje dřevěný přístřešek s odbočkou do pralesa. Už se docela těšíme, až se před žhavým panamským Sluncem schováme do hustého porostu, a tak rychle platíme 2,10USD. Dobře udržovaný chodník nás teď zavede až k vodopádu. Nejdříve ale musíme přejít visutý most, který tu překonává mělké údolí s nevelkým potůčkem. Potom chvíli stoupáme na malé návrší, abychom po chvíli zase sestoupili po kamenitém schodišti k dalšímu, tentokrát dřevěnému mostu, odkud už vidíme hledanou přírodní zajímavost. Vodopád Chorro El Macho je sice vysoký, ale voda tu po skále spíš jenom stéká v několika oddělených proudech. V období dešťů tudy protéká asi mnohem víc vody než teď, ale i tak toto přírodní zákoutí vypadá docela hezky. Příjemná procházka pralesem pokračuje po dalším kamenném chodníčku až ke druhému visutému mostu, za kterým celý okruh končí.
Do El Valle se vracíme okolo poledne a po těch asi pěti kilometrech, které máme právě v nohou, teď musí nutně přijít na řadu nějaké občerstvení. V restauraci Pinokio´s si kromě piva dáváme i skromný oběd - čtvrtku kuřete s rýží a nabíráme síly na další průzkum okolí. Ještě než se vydáme na jižní okraj města, musíme se zastavit u všudypřítomných stánků se suvenýry. Kupujeme tu nějaké pohledy, známky a já do své cestovatelské sbírky přidávám další tričko.
Naším dalším postupným cílem je hledání další místní zajímavosti, kterou jsou bezesporu čtverhranné stromy - cejby. Ty by měly růst někde za městem u hotelu Campestre, kde také začíná nějaká naučná stezka. Bohužel nemáme k dispozici žádnou rozumnou mapu a tak příslušný hotel hledáme jen s velkými obtížemi. Navíc je hrozné vedro a dnešní chůze už začíná být značně vyčerpávající. Proto jsme rádi, když se konečně dostáváme za okraj města a podél prašné cesty vidíme les podivných stromů se širokými kořeny. Samozřejmě netušíme, jestli jsou to opravdu hledané cejby, ale dál už se nám stejně jít nechce. Navíc bychom ještě rádi navštívili zdejší zoologickou zahradu, kde je k vidění další místní unikát - zlaté žáby.
Zahrada El Nispero se nachází - jak jinak - asi jeden a půl kilometru za městem. Ještě že máme dostatečný turistický trénink z Boquete, ale až sem pojedeme příště, rozhodně si půjčíme minimálně kolo. Naštěstí vede kamenitá cesta pěknou přírodou, jejíž pozadí tvoří hradba nevysokých kopců. Vlastně až tady si uvědomujeme, že El Valle leží ve velikém kráteru vyhaslé sopky.
Konečně jsme u vchodu do ZOO. Vstupné činí 3 dolary a my se můžeme konečně pokochat zvířaty, která bychom v divoké přírodě spatřili jen s velkými obtížemi. I když jako první vidíme staré známé z Kostariky - krokodýly americké a kajmany brýlové. Ani vodní želvy nevidíme na naší cestě poprvé zato tapíry jsme zatím ještě nepotkali. Hned vedle má svůj výběh aguti, nechybí tu ani opice a dravé šelmy. Ptáky tu zastupují bažanti, pestrobarevní papoušci a také jeden drzý emu. Vrcholem jsou ale samozřejmě zlaté žáby, které se správně zoologicky jmenují Nosatky panamské (Atelopus zeteki) a patří do čeledi ropuchovitých.
Po krátké zastávce u levhartího výběhu je už nejvyšší čas na návrat do El Valle. Pokusíme se tam chytit nějaký minibus, který by nás odvezl zpátky do hlavního města. Tipujeme, že by něco mohlo jet v celou - tedy v pět hodin. A skutečně, do Panama City právě odjíždějí hned dva minibusy!
Na zpáteční cestě si ještě jednou vychutnáme pěkný výhled na vyhaslý kráter s malebným městečkem El Valle a potom už opět směřujeme do údolí k Interamerikaně. Cesta utíká docela rychle a okolo 19.hodiny jsme zpátky na hlavním autobusovém nádraží.
Do hotelu opět cestujeme taxíkem, který tentokrát stojí obligátní 2 dolary. Po krátkém odpočinku jdeme na chvíli na internet. Máme dát vědět do cestovky, kterou jsme včera navštívili, jestli si u nich objednáme nějaké výlety. Máme jim buď zítra zavolat nebo kdykoliv poslat mail, tak raději volíme druhou možnost. Veškeré výlety po okolí jsme se nakonec rozhodli zorganizovat sami, tak jim jen poděkujeme za nabídku.
Po náročném dni si zasloužíme pořádnou večeři a tak naše další kroky směřují neomylně na Avenida Balboa do osvědčené La Cascady. K jídlu si dáváme výborné kuře Barbecue (4,75USD) a k pití tentokrát společně objednáváme asi 2,5l džbánek piva Atlas (3,75USD). Do hotelu se vracíme až okolo jedenácté hodiny. Okolní liduprázdné ulice jsou už potemnělé a ztichlé, ale přesto není důvod se tu cítit nějak nebezpečně.