Se zavazadly umístěnými na střeše minibusu se vydáváme vstříc vrchovině a městečku Boquete. Cestou zase několikrát zastavujeme, takže nám těch 38km nakonec zabralo celou hodinu. Během této doby jsme ovšem vystoupali až do nadmořské výšky 1060m. Ve chvíli, kdy se před námi znovu objevil mohutný masív sopky Barú, se k nám opět přimotal průvodčí, zkasíroval nás o 1,20USD a náš dnešní velký přesun byl u konce.
Boquete je malé příjemné městečko, které se krčí ve stínu nejvyšší panamské hory. Žije tu asi 3000 obyvatel, kteří se většinou věnují zemědělství. Svahy vyhaslé sopky jsou totiž neobyčejně úrodné, takže se tu daří nejen kávě, zelenině nebo citrusům, ale také květinám nejrůznějších barev a tvarů.
Pro nás je Boquete ideálním místem, protože utíkáme před karibskými srážkami a zároveň by pro nás nebyla úplně ideální vedra, která panují na tichomořském pobřeží. Tady na vrchovině panuje přece jen mírnější klima, i když v noci tu mohou teploty klesnou až k bodu mrazu. Ale teď odpoledne je docela příjemně, obloha je téměř jasná, tak si snad zase užijeme trochu toho Slunce.
Ubytování jsme si vytipovali v našem průvodci - penzion Marilos prý mají v oblibě cestovatelé z celého světa. No, skutečně to tu nevypadá špatně, náš pokoj sice nemá vlastní sprchu, ale je čistý, prostorný a hlavně stojí pouhých 9,90USD! Levnější bydlení už na naší cestě nenajdeme.
V podvečer se vydáváme na krátkou obhlídku městečka. Trochu nás hned před penzionem znepokojilo mírné mrholení, ale tentokrát se nejedná o žádný déšť. Opakuje se tu jev, který už známe z kostarických hor - vítr přináší vlhko z okolních kopců, zatímco obloha je úplně jasná. Mrholení naštěstí není nijak silné, takže se můžeme nerušeně vydat na zdejší hlavní třídu, která se jmenuje - jak jinak - Avenida central. K našemu překvapení tu nacházíme několik supermarketů, restaurací a také dvě banky. Je vidět, že Boquete navštěvuje docela hodně turistů. Infrastruktura tohoto malého městečka je skutečně záviděníhodná.
Naše kroky vedou až pěknému kostelíku na okraji města. Nad jeho dvěma věžičkami se klene pěkná duha a bujnou vegetací porostlé okolní kopce odrážejí paprsky podvečerního Slunce, takže vytvářejí hezký kontrast s bílými budovami hlavní třídy. Zvony právě odbíjí pátou hodinu a to znamená, že se brzy začne stmívat. Ještě než se vydáme na večeři, vypravíme se do nedalekého supermarketu doplnit zásoby jídla a pití. Očekávali jsme, že oproti Kostarice bude Panama přece jen mírně zaostalejší, ale zdejší obchody nás přesvědčují o opaku. Nabízený sortiment zboží plně uspokojí i ty nejnáročnější návštěvníky a lidové ceny zase prospějí našim peněženkám. Za jídlo a pití platíme dohromady něco málo přes dolar, banány tady dávají skoro zadarmo.
Pomalu se vracíme zpátky k penzionu a cestou začínáme uvažovat o večeři. Restaurací je v Boquete opravdu hodně, ale mezi všemi kupodivu převažují pizzerie. Jenomže ty pro nás nemají dostatečný nádech exotiky a tak nakonec volíme restaurant La casona Mexicana, který se zaměřuje, jak už je z názvu patrné, na mexickou kuchyni. Přece jen nás za deset dní čeká krátká návštěva Mexika a na nějaké typické jídlo tam nebude čas. A tak si musíme pořádné mexické jídlo dát už tady v Panamě. No, buritos mixtos s kuřecím a hovězím masem (4,50USD) bylo docela dobré. Otestovali jsme také další místní pivo - Balboa (0,3l za 0,75USD), ale pořád to ještě není ono.

Den 18. - čtvrtek 11.3.2004
Ráno se vydáváme na velkou pěší túru. Máme v plánu vystoupat na severovýchodní návrší a navštívit velkou květinovou zahradu El Explorador. Potom se vrátíme na okraj města a budeme pokračovat na sever směrem do hor. Někde vysoko nad Boquete začíná vyhlášená stezka Sendero Los Quetzales, která vede přes národní park Volcán Barú až do 8km vzdálené vesničky Cerro Punta. Stezka je prý nejkrásnější v celé Panamě a údajně nabízí krásné výhledy. Navíc tam můžeme konečně spatřit kvesaly, což jsou velcí chocholatí ptáci, typičtí obyvatelé zdejších hor. Celkem nás čeká pěkná porce kilometrů v hornatém terénu, tak jsme sami zvědaví, jak daleko dnes dojdeme.
Nejdříve musíme překonat místní divokou říčku Calderu. Na její východní břeh vede z Boquete chatrný most s železnou konstrukcí a dřevěnými trámy. Jen pruhy pro kola aut jsou mírně zpevněny asfaltem, ale celkově ten mostík nevypadá příliš stabilně. Nicméně se zdárně dostáváme na druhý břeh, kde prakticky končí zástavba a začínají první zahrady. Bohužel nás tu čeká také první docela strmý svah. Po prašné cestě tedy začínáme stoupat vzhůru.
Stoupání nám dává docela zabrat, obzvlášť když teplota vzduchu začíná přelézat třicítku. V okolí se objevují první kávové plantáže a pod námi se otevírá krásný výhled na Boquete i na mohutnou sopku Barú, jejíž vrchol halí tradiční peřina z mraků. Jen občas z ní vykoukne velký kříž označující nevyšší bod Panamy. Společně s kostarickým Irazú je to jediné místo, odkud může být současně vidět Atlantik i Pacifik. Jenomže počasí je v horách značně nestabilní, takže potřebná viditelnost nemůže být po náročném výstupu zaručena.
My raději pokračujeme v cestě mezi zdejší bujnou vegetací. Cestou obdivujeme další kávové plantáže, husté porosty pomerančovníků a také divukrásnou květenu v okolních zahradách. Konečně se dostáváme k našemu prvnímu cíli, bohužel zahrada El Explorador je dnes zavřená. Nám to ale nijak zvlášť nevadí, protože zahrad je všude v okolí dost. Navíc jsme vystoupali docela vysoko nad Boquete a pod námi se otevírají další nádherné výhledy do údolí.
Prašná cesta se už ale pomalu stáčí na západ a pozvolna klesá zpátky k říčce Caldeře. Míjíme hustý banánovníkový porost i zdejší nevelkou školu a brzy jsme zpátky na okraji Boquete. Přecházíme řeku a na nedaleké křižovatce odbočujeme na sever. Podél silnice, která s námi opět stoupá do hor, je roztroušeno několik baráčků a u jednoho z nich nacházíme nádhernou zahradu, která se jmenuje "Mi jardin es su jardin", tedy něco jako "Moje zahrada je vaše zahrada". Krásných květin jsme podél dnešní cesty viděli už spoustu, ale barevnost této zahrady je opravdu jedinečná. Celkový dojem nemohou zkazit ani všudypřítomné nevkusné figurky zvířat. Z pestrobarevných záhonů až přechází zrak.
Krásné prostředí této volně přístupné nádherné zahrady využíváme ke krátké svačině a nabíráme síly na další část naší túry. Ta stále pokračuje po asfaltové silnici lemované řídnoucí zástavbou až k dalšímu mostu přes Calderu. Tam opět přecházíme na východní břeh a definitivně opouštíme civilizaci. Teď už nás obklopuje jen krásná příroda a strmé svahy zdejších hor. Na některých kopcích vidíme řádně udržovaná políčka, jejichž obdělávání musí být v daném terénu značně krkolomné. Tu a tam ještě mineme nějaké to opuštěné zemědělské stavení a brzy se dostáváme na rozcestí. Silnice se stáčí kamsi na východ, zatímco menší asfaltová cesta pokračuje stále severním směrem dál do hor.
Pod dřevěným přístřeškem vidíme konečně ceduli s nápisem Sendero Los Quetzales, bohužel naše radost byla předčasná. Je to jenom směrová tabule, která hlásá, že stezka je ještě vzdálená 2,3km. Rezignovaně usedáme pod přístřeškem a snažíme se odhadnout, za jak dlouho bychom se ke kýžené stezce mohli dostat. V tom dnešním vedru rychle ubývají síly i zásoby tekutin, stoupání se stává čím dál víc příkřejším a postupně ochabuje i naše odhodlání.
Přesto pokračujeme dál. Odměnou jsou nám pěkné výhledy do údolí na řeku Calderu a hlavně pěkný vysoký vodopád, který sám o sobě stojí za veškerou námahu. Podél cesty se objevují další kávové plantáže a také jednoduché příbytky zdejších obyvatel, okolo kterých pobíhá pár ušmudlaných harantů. Teprve po hodině chůze se konečně dostáváme na začátek stezky kvesalů. Z exkurze za zdejšími ptačími obyvateli už ale nebude nic. Den pokročil a navíc už toho stoupání máme opravdu plné zuby. Ještě ke všemu přichází na řadu tradiční pozdně odpolední mrholení a tak nám nezbývá, než se pokochat výhledy na okolní hory a zamířit zpátky do Boquete.
Cestou opět míjíme prostá stavení panamských venkovanů a tentokrát neunikneme pozornosti místních dětí. Postupně se k nám sbíhá pět indiánských capartů a mě nezbývá, než se s nimi chtě nechtě podělit o své poslední zásoby sušenek. Děti se o ně přetahují, jakoby týden nejedly, protože to malé množství může stěží všechny uspokojit. V domnění, že ještě dostanou nějakou dobrotu, obklopují pro změnu zase Michala, ale ten už své zásoby takticky spotřeboval během poslední zastávky. Raději přidáváme do kroku a brzy se nám daří dotěrné haranty setřást.
Do Boquete se vracíme okolo půl páté a za celý den už máme chození plné zuby. Přesto se ještě jdeme podívat na východní břeh Caldery. Stejně jako ráno přecházíme vratký most a odbočujeme do nedaleké zahrady, kde právě probíhá výstava květin a kávy. Cestou zpátky ještě fotíme na břehu řeky velký kámen, který je celý pomalovaný reklamou na pivo Panama. Tím dnešní namáhavý ale nádherný pěší výlet končí a my se vracíme do našeho penzionu.
Po příjemné teplé sprše a krátkém potřebném odpočinku vyrážíme na zaslouženou večeři. Protože jsme po dnešním náročném dni pěkně utahaní, neztrácíme čas nějakým složitým hledáním a usedáme v nejbližší pizzérii. Alespoň si v jídle dopřejeme po všech těch gallos a casados nějakou změnu. Poměrně velká pizza stojí 5,50USD a podle očekávání se nejedná o žádný převratný kulinářský zážitek. Pokračuje také testování místních značek piva, ale ani třetí v pořadí - trochu sladčí Soberana - není to pravé ořechové.
Den končím v internetové kavárně v sousedním penzionu. Hodina tu stojí solidní 1,50USD a kromě rychlého připojení tu disponují i Win XP, takže můžu zase nahrát na ftp několik aktuálních fotografií.

Den 19. - pátek 12.3.2004
Na dnešní den jsme si naplánovali poslední zásadní přesun. Původně jsme měli v plánu navštívit městečko El Vallé, kde se každou neděli koná tradiční indiánský trh, ale nakonec jsme náš plán upravili. V malém městečku, které leží asi 70km západně od Panamského průplavu, se nám nechce zbytečně trávit celý víkend. Navíc ze západní Panamy do El Vallé nejezdí žádný přímý autobus, takže bychom museli někde na Interamericaně přestupovat. A tudíž jsme se rozhodli, že se dnes rovnou přesuneme do Panama City. Má to jednu velkou výhodu - až do odletu budeme ubytovaní v jednom hotelu a tudíž už nebudeme muset nikam přenášet naše bágly. A do El Vallé se z hlavního města dostaneme přece jen snáze.
Nejdříve se musíme dostat zpátky na pobřeží do Davidu. Autobus - jak jinak opět vyřazený vehikl z USA - odjíždí přesně v osm, a tak se hned po snídani přesunujeme za hustého mrholení na zastávku. Cesta zpočátku utíká pomalu, protože pořád někde zastavujeme a nabíráme další pasažéry. Když máme všechny horské osady zdárně za sebou, pokračujeme k pobřeží o poznání rychleji a v devět hodin vystupujeme na autobusovém nádraží v Davidu.
Autobus do hlavního města už čeká na svém stanovišti před hlavním terminálem. Vypadá docela moderně, což je dobře, protože nám 438km dlouhý přesun do hlavního města zabere plných sedm hodin. Podle jízdního řádu je odjezd naplánovaný na deset hodin, takže máme dostatek času. S jízdenkou, která nás každého stála 10,60USD, jdeme naložit naše bágly, abychom se o ně už nemuseli starat. Za každé zavazadlo dostáváme lístek jako někde v úschovně a ještě než se vydáme na cestu, nakoupíme nějaké zásoby pití.
Z Davidu odjíždíme načas a brzy najíždíme na Interamericanu, která nás zavede až do našeho dnešního cíle. Autobus je velice pohodlný, tudíž můžeme příjemně relaxovat po včerejším náročném výšlapu. Teprve po třech hodinách zastavujeme ve městě Santiago a řidič ohlašuje tradiční přestávku. Stejně jako většina osazenstva našeho autobusu ji využijeme k obědu. V malém motorestu jsou na výběr dvě jídla, ze kterých mi přijde přijatelnější slepice s rýží (3USD). Po obědě pokračujeme v jízdě.
Z provincie Chriqui jsme se přesunuli do Veraguas. Podél silnice se na několika místech objevuje čilý pracovní ruch, protože se tu zastaralá Interamerikana mění v moderní dálnici. U města Divisa nás nápis u cesty vítá pro změnu v provincii Coclé, která je známá svými rozlehlými plantážemi cukrové třtiny. Ty se u cesty objevují za městem Agadulce. Vzhledem k tomu, že tudy projíždíme v době sklizně, je na všech polích velice živo. I na hlavní silnici čím dál častěji předjíždíme traktory, takže se náš přesun mírně zpomaluje.
U města San Carlos konečně překračujeme hranice provincie Panamá, i když do hlavního města nám zbývá ještě více než sto kilometrů. Silnice teď chvíli vede podél pobřeží Tichého oceánu a teprve před městem Capira se na chvíli odklání do vnitrozemí, kde mírně stoupá na nevysoké návrší. Jasné počasí, které nás dosud provázelo, se dočasně mění, ale po návratu na pobřeží se nad námi opět objevuje tropické Slunce, které nás provází až do Panama City. V 17 hodin se před námi konečně objevuje Most mezi Amerikami - Puente de los Americas - a my přejíždíme ústí Panamského průplavu.