Hranici mezi Kostarikou a Panamou tvoří tady v podhůří Cordillera Talamanca řeka Sixaola, která se vlévá do moře asi 10km severněji. Na jedné straně řeky leží stejnojmenná kostarická vesnice a na druhé straně už na nás čeká panamská vesnička Guabito. A tak se po zdárném zdolání kostarické celnice vydáváme na nepoužívaný železniční most, který nás zavede do Panamy. Most je dlouhý asi 200m a klene se docela vysoko nad řekou.
Na panamské celnici sedí postarší oficír a hned kontroluje naše pasy. "Ááá, bien", chválí naše panamská víza. My s napětím sledujeme, jestli bude nějak hlouběji zkoumat autorizační čísla, která nám pan konzul v Praze přidělil zcela náhodně. Já jsem ještě navíc trochu nervózní z toho, že u sebe nemám mezinárodní očkovací průkaz. Doufám, že po mě celník nebude chtít potvrzení o očkování proti žluté zimnici. Sice se už tato choroba v Panamě nevyskytuje zdaleka tak často, jako v minulosti, přesto ale může být očkovací průkaz na hranicích vyžadován. A já ho samozřejmě mám i se všemi razítky doma.
Celník podrobně zkoumá celý pas, ale žádné číslo autorizace ho nakonec nezajímá. Úhledným písmem přepisuje naše nacionále do svého formuláře a do pasu otiskuje vstupní razítko. Přes všechny obavy a předešlé problémy byl náš vstup do Panamy naprosto hladký! Ocitáme se tedy ve vesničce Guabito a hodinky si posouváme o hodinu dopředu. Rázem tedy máme tři čtvrtě na dvanáct a za naším středoevropským časem už zaostáváme jen o šest hodin.
Guabito je sice pěkná díra, ale mají tady docela slušný supermarket, ve kterém ještě berou kostarické collony. Můžeme se tedy zbavit posledních kostarických bankovek, které budou o několik kilometrů dál bezcenné. V Panamě se totiž platí americkými dolary. Existuje sice i místní měna, která se jmenuje po prvním Evropanovi, který na vlastní oči spatřil Tichý oceán, balboa. Tato měna má ale naprosto stejnou hodnotu jako dolar a prakticky se používají pouze drobné mince rovnající se centům.
V supermarketu nakupujeme nějaké sušenky a venku si domlouváme taxi, které nás doveze k řece Changuinola. Rádi bychom se totiž dostali na souostroví Bocas del Toro a lodě odplovají buď z 15km vzdáleného říčního přístavu nebo z pobřežního města Almirante, které je odsud vzdálené asi 40km. Volíme raději první možnost a nasedáme do auta, které už sice nějaký ten pátek pamatuje (podle rozbitého předního skla asi nejen pátek), ale zatím vypadá celkem pojízdně. Za pět dolarů se vydáváme na cestu, která většinou vede mezi rozlehlými banánovými plantážemi. Zdejší oblast je pěstováním banánů vyhlášená a například místní známá značka Chiquita se dováží i k nám.
Podél poměrně rozbité silnice vede železnice, která kdysi vedla až do sousední Kostariky. Dnes moc používaně nevypadá a koleje jsou místy pěkně zarostlé. Zvláštní jsou mosty, které jsou pro silnici i železnici společné. Inu, je to docela zajímavý způsob, jak ušetřit.
Asi za čtvrt hodiny projíždíme prašným městem Chanquinola, ve kterém sídlí společnost spravující všechny okolní plantáže. Hned za městem zastavujeme u slepého ramena stejnojmenné řeky, kde už čeká téměř zaplněný motorový člun. Rychle přesedáme a platíme dalších pět dolarů.
Brzy se vydáváme na cestu, která nás nejdříve zavede ze slepého ramena až do hlavního říčního koryta, které je tady těsně před ústím do moře široké asi 500 metrů. Na volné moře ale ještě nemíříme, protože nás ještě čeká plavba umělým téměř 10km dlouhým Chanquinolským kanálem, který věrně kopíruje karibské pobřeží. Na břehu můžeme pozorovat volavky, které hledají potravu v pobřežním porostu, a také krásnou tropickou přírodu.
Všechno samozřejmě poctivě natáčím, což zaujalo místního chlapíka, který sedí vedle mě. Pořád na něco ukazuje a má radost, že si od něj dám "poradit". Něco se mi na něm nezdá a po chvíli zjišťuji, že dva policisté, kteří na lodi cestují s námi, patří k němu, a že ten chlapík má na rukou pouta...
Z dalšího osazenstva našeho vodního taxi se také brzy seznamujeme se dvěma postaršími manželi. Jsou to nějací Američané, kteří sem zřejmě přesídlili na stáří. V Bocas del Toro prý mají dům a nabízejí nám, že bychom u nich mohli přespat. Docela se nám to zamlouvá, protože uprostřed sezony budou asi hotely na ostrovech pěkně nabité. Souhlasíme tedy, že se na nabízené ubytování půjdeme po příjezdu podívat.
Souostroví Bocas del Toro, které leží nedaleko pobřeží pouhých 32km od kostarické hranice, tvoří šest velkých ostrovů a mnoho malých. Naším cílem je dnes ostrov Colón. Z Changuinolského kanálu vyjíždíme na otevřené moře přímo naproti jeho severozápadnímu okraji. Chvíli nám trvá, než překonáme úzkou úžinu oddělující ostrov od pevniny, a potom už neomylně míříme k jihovýchodnímu cípu ostrova, kde leží městečko Bocas del Toro.
V půl druhé přistáváme u malého mola a následujeme oba Američany k jejich domu, který je od přístavu vzdálen asi 300m. Nejdříve jdeme po zdejší hlavní třídě, která se jmenuje calle 3. Tady najdeme nejvíce obchodů, restaurací, poštu a také několik internetových kaváren. Najdeme tu i park Simona Bolívara, který tvoří jakési centrum města, ale nejdříve se půjdeme raději ubytovat. Proto brzy z hlavní třídy odbočujeme do pobřežní callé 1 a za chvíli už stojíme před sympatickým dřevěným baráčkem. Manželé nás vedou do patra, kde nám ukazují celkem pěkný pokojík. Nocleh nás tu bude stát dohromady 20 dolarů, ale přece jen přespíme v o něco kulturnějším prostředí, než nabízejí bungalovy.
Po ubytování se jdeme projít po městečku, ve kterém žije zhruba 6500 obyvatel, jejichž většinu tvoří anglicky mluvící černí potomci přistěhovalců z karibských ostrovů. Vzhledem ke své poloze je město ideálním výchozím místem pro návštěvu ostatních ostrovů, kde najdeme krásné bílé pláže lemované útesy a palmovými háji. Průvodci především doporučují navštívit sousední ostrov Bastimientos s mnoha možnostmi k potápění včetně mořského národního parku. Trochu jsme doufali, že po pár dnech strávených v kostarickém Manuel Antoniu si i tady v Panamě dopřejeme krátký odpočinek u moře. Vše ale bude záležet na počasí, které se bohužel začíná opět zhoršovat. Už cestou z přístavu trochu poprchávalo a teď odpoledne už zase mrholí.
Naštěstí jsou to zatím jenom takové drobné přeháňky a tak se můžeme jít porozhlédnout po okolí. Nejdříve se vracíme na hlavní třídu, která nás okolo Bolívarova parku zavede až na pobřeží. Přestože v posledních letech prudce stoupla cena zdejších pozemků, všude tu za pomoci zahraničních investorů vyrůstají nové restaurace a především hotely. Z Bocas del Toro se průběžně stává turistické centrum, které by sem v příštích letech mělo přilákat mnohem víc návštěvníků. Můžeme být rádi, že jsme se sem dostali v době, kdy je tento boom teprve na začátku.
V podvečer se vracíme do centra, abychom si došli na večeři. Vybíráme si restauraci Kalin, která nabízí posezení i na terase přímo naproti parku. Zkoušíme rýži s mořskými plody (aroz con mariscos) za 4 dolary a poprvé také testujeme místní pivo Panama (1USD). Jídlo je dobré, pivo za kostarickým Imperialem mírně zaostává.
Den končíme v internetové kavárně (2,40USD za 90 minut). Jediným problémem, který jsme zatím v Panamě zaznamenali, je používání mobilů. Na rozdíl od Kostariky by tu pro nás měla být přístupná jedena z mobilních sítí, ale naše telefony ji kupodivu nechtějí najít. Bohužel až doma jsme zjistili, že místní operátoři své sítě provozují na frekvenci 850Mhz, a naše tehdejší telefony tuto frekvenci bohužel použít neuměly.

Den 17. - středa 10.3.2004
V noci se zase přihnala pořádná průtrž mračen a tak ráno řešíme náš další program. Bohužel pohled z okna je jednoznačný - venku je zamračeno a schyluje se k další dešťové přeháňce. Pro výlet na okolní ostrovy to rozhodně není ideální. Po zkušenostech z kostarické Cahuity se nám už dál moknout nechce. Počasí tady u karibského pobřeží je pro nás velkým zklamáním a tak se rozhodujeme, že se co nejrychleji přesuneme zpátky na tichomořskou stranu hor.
Loučíme se tedy s americkými domácími, kteří náš úprk vzhledem k počasí chápou, a jdeme si zase sbalit bágly. Podle průvodce by měla loď na pevninu odjíždět v devět, a tak jdeme rovnou do přístavu. Kupujeme si lístek do Almirante (3USD) a já jdu ve zbylém čase ještě natočit pár záběrů a vyfotit několik fotek. V devět hodin jsme připraveni na molu, ale k žádnému odjezdu se prozatím neschyluje. Krátce se dáváme do řeči s nějakými Holanďany, kteří stejně jako my prchají před deštěm. Prý jsou tady už dva týdny a počasí je pořád stejné.
Loď je nakonec připravena až v deset, ale naštěstí je krytá, takže nám ani moc nevadí další přeháňka, která nás při odjezdu z Bocas del Toro symbolicky provází.
Následuje asi půl hodinový boj s vlnami na otevřeném moři a potom čtvrt hodinová plavba o poznání klidnějším zálivem, který lemují dřevěné baráčky města Almirante. Na první pohled to tu vypadá jako nedostupný ostrůvek civilizace v hustém pralesním porostu, ale opak je pravdou. Samotné město s 15 000 obyvateli sice vypadá sešle, ale s tichomořským pobřežím a především s Interamericanou je od roku 1999 spojeno zcela novou silnicí. Vybudování této důležité komunikace nejen zpřístupnilo tuto odlehlou karibskou oblast, ale především ještě více podpořilo turistický ruch, který oblasti Bocas del Toro přináší potřebné finance.
Protože nemáme k dispozici žádnou mapu, jdeme z přístavu intuitivně přímo na hlavní komunikaci. Tam chceme sehnat nějaký dopravní prostředek, který by nás dopravil do města David, které leží nedaleko tichomořského pobřeží a které je důležitým dopravním uzlem západní Panamy. Neměl by to být žádný problém, protože podle průvodce do toho města jezdí autobusy téměř každou hodinu. Horší to ale bude s hledáním nějaké zastávky nebo terminálu.
Nakonec nám pomohl jeden domorodý kluk, který nám dohodil místní taxi. Není to sice žádný komfort, ale člověk se na korbě pick-upu na hromadě zavazadel nevozí každý den. Takže to za ten jeden dolar asi stálo. Navíc jsme zdárně našli zastávku, na které už čeká minibus, který - světe div se - jede do Davidu a má poslední volná místa. Urychleně ukládáme bágly do zadního nákladového prostoru a nasedáme. Prakticky vzápětí odjíždíme!
První úsek cesty vede podél pobřeží. Silnice je opravdu kvalitní, takže nám prvních 64km utíká velice rychle a asi za hodinu projíždíme okolo města Chiriquí Grande. Tam se silnice stáčí na jih a začíná stoupat do pohoří Cordillera Talamanca. Než se do tohoto náročného úseku pustíme, posilníme se v jednom motorestu rýží s kuřetem v nějaké ovocné šťávě. Jídlo stojí 2,40USD a docela ujde. Co nesníme my, dorazí po nás ochotně místní děti.
Po jídle se vydáváme do hor. Počasí se zase kazí a brzy za sílícího deště vjíždíme do mlhy. Silnice se pěkně klikatí a my pomalu stoupáme na horský masív. U cesty se objevují první sesuvy půdy, které místy narušují zbrusu novou komunikaci. No, jestli tady silničáři fungují jako u nás, tak z té nové silnice Panamcům brzy nic nezbude.
Asi po dvou hodinách jízdy konečně překračujeme kontinentální rozvodí a začínáme klesat na pacifickou stranu. Za deštivého počasí ještě míjíme velkou přehradu Lago Fortune a za chvíli už mezi vrcholky hor začíná vykukovat Slunce. Je to neuvěřitelné, ale během několika minut je obloha úplně modrá a po mracích není ani památky. Vlastně je - vzadu za námi se mračna drží v horách. Zdá se, že jsme těm karibským srážkám konečně ujeli.
Během cesty do údolí se před námi objevují první nádherné výhledy. Vidíme pod sebou rozlehlé pláně, pacifické pobřeží a na západní straně se objevuje hrozivý kužel nejvyšší panamské hory, kterou je 3475m vysoká sopka Barú. U města Chiriquí zase po několika dnech najíždíme na naši dobře známou Interamericanu a to je signál pro našeho průvodčího, který až do teď řídil u dveří nástup a výstup, aby nás zkasíroval. Cesta nás každého vyšla na sedm dolarů a v půl třetí přijíždíme do Davidu.
David je největším městem provincie Chiriquí a zároveň centrum zdejší bohaté zemědělské oblasti. Žije tu 75 000 obyvatel a pro cestovatele má velký význam, protože odsud jezdí autobusy nejen ke kostarické hranici (53km) a do Panama City, ale také na vrchovinu okolo sopky Barú. A právě vrchovina je naším dnešním cílem. Při plánování trasy jsem si vybrali městečko Boquette, a tak hned po příjezdu na velké autobusové nádraží v Davidu musíme najít příslušný spoj.
Vykládáme tedy naše bágly z minibusu a jdeme hledat příslušné stanoviště autobusu do Boquete. Lepší než nějaké zdlouhavé tápání bude, když se poptáme. Proto oslovujeme člověka, který se tváří, že se tady vyzná. Spleti jeho španělských slov zcela dobře nerozumíme, ale člověk nás neomylně směřuje k minibusu, jehož průvodčí už na nás volá: "Boquete? Boquete?". Rychle nakládáme zavazadla a jakmile se za námi zavírají dveře, minibus vyjíždí. V Davidu jsme tedy strávili asi tak dvě minuty! Dnes to přesedání zvládáme brilantně!