Den 12. - pátek 5.3.2004
Po třech příjemných dnech strávených v malebném Manuel Antoniu nás zase čeká dlouhý přesun. Cesta zpátky do San Jose by měla trvat asi čtyři hodiny.
Autobus odjíždí z Manuel Antonia už v šest, takže si musíme ráno pěkně přivstat. Na zastávce společně s námi čekají jen další čtyři nadšenci, zbytek autobusu přistupuje až v Queposu. Další zastávka následuje v pobřežním městě Paritta a potom už uháníme bez zastávky až k řece Tarcoles s jejími krokodýli. Za řekou se cesta stáčí do vnitrozemí a z pobřežní silnice, která vede až do Puntarenas, definitivně odbočujeme u San Matea. Tam také následuje tradiční přestávka.
Potom už stoupáme vzhůru na horský masív, přes který se dostaneme až do vysoko položeného Centrálního údolí, ve kterém leží hlavní město. Pod námi se otevírají krásné výhledy na pobřeží, ale brzy naše stoupání kulminuje a my klesáme směrem k Interamerikaně.
V půl desáté přijíždíme do San Jose na autobusový terminál Coca-Cola. Ubytování se nám přes internet objednat nepodařilo, ale to nevadí. Hotelů je tady dost a my máme podle průvodce jeden vytipovaný. Jmenuje se Nuevo Central a nachází se poměrně blízko centra (Avenida 3) kousek od místa, kde jsme první den obědvali.
Hotel vypadá docela pěkně, pěkný pokoj stojí 17USD a vzhledem k tomu, že tu mají i výtah, tak ani moc nevadí, že bydlíme až ve třetím patře. Po ubytování a krátkém odpočinku vyrážíme do města. Rádi bychom se zítra vydali na sopku Irazú, a tak hledáme nějakou cestovní kancelář, která by organizovala podobně skvělé výlety, jako jsme podnikli na začátku naší cesty. Bohužel žádná z cestovek Irazú ve své nabídce nemá, a tak to zatím vzdáváme.
Raději míříme do kanceláře Mexicany. Dnes bychom měli dostat zpět peníze za stornovanou letenku do Panamy. Úředník za přepážkou si nás pamatuje, takže mu nemusíme zbytečně nic vysvětlovat. Všechno jde hladce a brzy už držím v ruce šek na 223 000 colonů. Teď s ním musíme do Národní banky, aby nám ho proplatili.
Národní banka je v centru San Jose kousek od našeho hotelu. Musím tam sice vystát půl hodinovou frontu, ale čekání se vyplatilo. Jen místo colonů jsem požádal o vyplacení v dolarech, takže banku spokojeně opouštím s 523 dolary v kapse.
Teď ještě musíme zrušit jízdenku San Jose-Panama City u společnosti Tica bus. Naše cesta do Panamy totiž povede přes karibské pobřeží a tato jízdenka byla zakoupená jenom kvůli zrušení letenky, kterou nás donutili koupit v Mexiku. Z počátku jde všechno hladce, jenomže po chvíli chce po nás úředník nějakou jinou jízdenku pryč ze země. Nechápu, jak jim nějakou můžeme ukázat, když podél karibského pobřeží si jízdenku do Panamy zkrátka koupit nemůžeme. Tam lze dojet pouze do hraničního města a hranice se přechází pěšky. Ach jo, nedá se nic dělat. Tahle jízdenka nám zůstane jako suvenýr ze zemí, kde vládne byrokracie. Užijte si našich 25 dolarů, my pojedeme, kudy budeme chtít!
Vracíme se k Národnímu divadlu. Podle průvodce by tu měla být zastávka autobusů, které každou sobotu a neděli jezdí na Irazú. A skutečně, autobus odjíždí zítra v 8,00! To je fajn, zítřejší výlet si tedy zorganizujeme sami.
Teď nám ještě zbývá poslední úkol - přes město se pomalu přesunujeme na severní autobusový terminál (Terminal Caribe), abychom si na neděli koupili jízdenku ke Karibskému moři. Během plánování v Manuel Antoniu jsme si vybrali městečko Cahuita se stejnojmenným národním parkem, a tak kupujeme příslušný lístek (2185c).
Procházkovým tempem se vracíme do centra. Hledáme nějakou solidní restauraci až končíme v podniku Centroamericana na druhé avenidě. Já si dávám pollo en salza tomato, Michal sází na osvědčené grilované kuře. I s nějakým pivkem jsme zaplatili 6.500c a po dlouhé době naše výdaje ze jídlo zase nabraly sestupnou tendenci.
Den zakončujeme večerním brouzdáním po městě a krátkou návštěvou internetové kavárny (2 hodiny stojí 800c).

Den 13. - sobota 6.3.2004
Ráno vyrážíme na zastávku u Národního divadla. V 8,00 přijíždí autobus. Kupujeme si zpáteční lístek na Irazú (4USD) a plni očekávání se pohodlně usazujeme. Počasí zatím vypadá slibně, je skoro jasno a my se těšíme, že budeme mít štěstí a shora uvidíme Atlantik i Pacifik.
Autobus je brzy zaplněný a tak můžeme vyrazit. Postupně se proplétáme předměstím San Jose a brzy zastavujeme ve městě Cartago, které leží přímo pod Irazú. Přistupuje tady několik lidí a potom už míříme přímo na svah vulkánu. Počasí je zatím skvělé, vrchol je krásně vidět, stejně tak se pod námi brzy objevuje celé Cartago a velká část Centrálního údolí jako na dlani.
Bohužel počasí je nevyzpytatelné, obzvlášť tady v horách. Kde se vzala, tu se vzala, přihnala se oblačnost. Vrchol Irazú se rychle halí do mraků a s plánovanými výhledy to nevypadá dobře. Když přijíždíme k bráně do národního parku, který v podstatě zahrnuje jenom samotný vrchol a byl tady zřízen hlavně proto, aby bylo za co zaplatit, je už všude pěkná mlha. To samozřejmě místním nevadí a nekompromisně vybírají vstupné (7USD). Dokonce nás ještě v autobuse kontrolují, jestli všichni skutečně zaplatili.
V deset hodin zastavujeme na parkovišti v nadmořské výšce 3432 m. Venku je vidět sotva na pár kroků a nevíc ještě nepříjemně mrholí. Řidič hlásá, že máme dvě a půl hodiny čas. To jsem tedy zvědavý, co tady budeme dělat.
Vydáváme se tedy po kamenném chodníku do místa, kde má být výhled do hlavního kráteru. Nakonec jsme rádi, že jsme našli alespoň dřevěné zábradlí, ale do kráteru vidět není. Docela nás to štve, ale nic s tím nenaděláme. Navíc trochu začínám cítit účinky vyšší nadmořské výšky. Přece jen jsme sem vyjeli prakticky během hodiny a nebyl čas na nějakou aklimatizaci. Naštěstí je všechno brzy v pořádku.
Irazú se nad námi nakonec přece jen slitovala. Oblačnost se na chvilinku zvedá a mračnem lehce prosvítá Slunce. Pod námi se objevuje zelenavá laguna na dně 1050m širokého a 300m hlubokého kráteru. Víc nám počasí neumožnilo. Ani nemáme pořádně příležitost si vychutnat, že stojíme na vrcholu nejvyšší činné sopky v Kostarice. Při větších erupcích je schopná pokrýt popelem celé Centrální údolí pod sebou. V roce 1963 ležela i v San Jose 50cm vrstva.
My se chvíli procházíme po plochém vrcholu, ale protože stále mrholí, jdeme se raději schovat do kavárny. Tam si k svačině kupujeme tortillas plněné sýrem a vepřovým masem (1.100c). Po svačině jdeme ještě jednou omrknou situaci okolo hlavního kráteru, ale výsledkem našeho snažení je, že jsme promočení ještě víc než před chvílí.
V půl jedné zklamáni odjíždíme dolů. Bohužel mrholení nepřestává ani v údolí a my zjišťujeme, že oblačnost se už nedrží jen na Irazú, ale i nad celým údolím. I na zpáteční cestě zastavujeme v Cartagu. My s Michalem se rychle rozhodujeme, že když už jsme tady, tak bychom mohli vystoupit a podívat se po městě.
Cartago bylo založeno v roce 1563 a až do roku 1823 bylo hlavním městem španělské kolonie. Leží v nadmořské výšce 1435m a je obklopeno pohořím Cordillera Central a Cordillera de Talamanca. V letech 1841 a 1910 město zasáhla ničivá zemětřesení, která zničila většinu koloniálních budov.
Hlavní místní atrakcí je nejznámější kostel celého centrálního údolí - La basilica de nuestra seňora de los angeles. V roce 1926 byl při zemětřesení srovnán se zemí, později byl ale znovu vystavěn v byzantském slohu. Podle pověsti tu byla 2.srpna 1635 objevena soška Panny Marie, která se tu jako zázrakem ukázala po svém odcizení. Na místě byl postaven chrám a La Negrita se stala patronkou Kostariky. Přisuzuje se jí zázračná léčivá moc a vždy 2.srpna sem přichází přes milion poutníků.
Dnes do tohoto známého kostela zavítáme i my. Prohlížíme si krásně zdobený interiér a také kapli za oltářem, která je zasvěcena patronce. Příchozí věřící nejdříve míří k oltáři. Všichni se k němu pomalu šourají po kolenou a cestou se modlí.
Venku nás zase vítá protivné mrholení. Pomalu se přesouváme do centra, kde se nachází další kostel. Ten byl také zasažen zemětřesením, ale narozdíl od baziliky patronky už nebyl nikdy obnoven. Zbytkům zdí dnes místní říkají trefně Las Ruinas a zřícenina tvoří součást velkého centrálního náměstí.
Mrholení trochu polevuje, ale my už se v Cartágu dál zdržovat nechceme. Za 200c se vracíme do San José, kam přijíždíme asi v půl čtvrté. Na chvíli se zastavujeme na Plaza de la Cultura a potom se vydáváme na nákup nějakých suvenýrů. Náš pobyt v Kostarice se chýlí ke konci a v hlavním městě máme přece jen větší možnosti než na karibském pobřeží.
V podvečer se ještě jdeme podívat do Centrálního parku a na Avenida Central si dopřáváme pořádnou večeři. Steaky s rýží, fazolemi, banány, zeleninou a pivem nás dohromady vyšel na 7.600c.