Den 8. - pondělí 1.3.2004
Dnes nás čeká především cestování, ale odměnou za náročný přesun by měla být večer konečně koupel v Tichém oceánu, pěkné počasí a podstatně vyšší teploty. Už od pátku se vlastně pořád potýkáme se srážkami, tak doufáme, že bude dole na pobřeží hezky.
Vstávat musíme proklatě brzy - už v pět hodin. Za hodinu nám totiž odjíždí autobus do Puntarenas. K snídani si dáváme opět ananasový štrůdl a připojujeme se k několika dalším lidem, kteří už čekají na zastávce. Autobus jede načas, akorát je to zřejmě vyřazený školní autobus z USA, protože sedačky jsou zkonstruované spíš pro děti školou povinné. Na jedné straně jsou klasicky dvě sedadla, levou řadu však tvoří dokonce tři! Mezitím muselo zbýt místo na uličku, takže budeme na pobřeží cestovat pěkně naštosovaní.
Kamenité silnice tady v horách nejsou nic moc, ale naštěstí jsou bez výmolů. Autobus se šine kupředu a pomalu s námi klesá do nížiny. Párkrát zastavujeme místním cestujícím, takže je vehikl brzy zcela zaplněný. Asi po 90 minutách jízdy řidič vyhlašuje tradiční přestávku. Vystupujeme ven a s radostí můžeme konstatovat, že je venku toužebně očekávaných 35°C. Já jsem s tím tak trochu počítal, takže mám na sobě odepínací kalhoty, které promptně přeměňuji na kraťasy. Trochu se ještě osvěžíme v restauraci, já si mezi pestrobarevnými květy natočím jednoho leguána a můžeme pokračovat.
Další zastávka následuje za městečkem Sardinal, kde se napojujeme na Interamericanu. Stavíme tu ale jen krátce, protože tady vystupují cestující, kteří odsud pokračují na severozápad do Liberie, na poloostrov Nicoya nebo k Nikaraguyské hranici. Autobus se tedy malinko vyprázdnil a řidič nabral jihovýchodní kurz. Asi po dvaceti kilometrech Interamericanu zase opouštíme a odbočujeme na pobřeží Tichého oceánu.
Před námi se objevuje město Puntarenas, ve kterém žije přes 100 000 obyvatel. Město je významným kostarickým přístavem a zároveň centrem velké provincie, která zahrnuje tichomořské pobřeží a jižní části země. Centrum Puntarenas leží na velkém poloostrově, který je dlouhý skoro 8km, ale jeho šířka kolísá jen mezi 100-600m. Proto musíme nejdříve překonat úzkou šíji a brzy zastavujeme na autobusovém nádraží. Naším úkolem teď bude najít zastávku autobusu, kterým budeme pokračovat dál podél pobřeží do Queposu.
V hrozném vedru jdeme na nábřežní Paseo de los turistas. Tam nacházíme nejen pěkný palmový park a tichomořskou pláž, ale především hledanou zastávku. Jízdní řád je trochu zmatečný, ale souhlasí s údaji v našem průvodci - autobus do Queposu jede v 11,00. Máme tedy trochu času na osvěžení vodou z kokosu a na obhlídku okolí. Michal se raději schovává pod přístřeškem a já se jdu poprvé dotknout Tichého oceánu, přestože městská pláž nepatří zrovna k nejčistším.
Autobus do Queposu (2USD) je mnohem lepší než ten, kterým jsme přijeli ze Santa Eleny. Je klimatizovaný a veškeré sedačky mají nejen normální rozměry, ale jsou i velice pohodlné. Skoro tříhodinová cesta se v něm tráví o poznání lépe. Výhledy na oceán se střídají s palmovými háji a při přejezdu řeky Tarcoles dokonce vidíme na břehu i několik krokodýlů.
Ve tři čtvrtě na dvě přijíždíme na autobusové nádraží do třinácti tisícového Queposu. Protože jsme se ale v průvodci dočetli, že nejhezčí pláže najdeme ještě kousek dál v Manuel Antoniu, přestupujeme rovnou do dalšího autobusu (100c). Asi po půl hodině jízdy členitým terénem jsme konečně u cíle.
V malé vesničce Manuel Antonio najdeme jen několik baráčků, spoustu palem a krásné tichomořské pláže. Asfaltová silnice tady končí a dál se už rozkládá jen členité pobřeží a stejnojmenný národní park, jehož vchod se nachází kousek za vesnicí. Na první pohled se nám tu moc líbí a tak se teď pokusíme najít nějaké cenově přijatelné ubytování. Ceny tady budou sice o něco vyšší než v horách, ale i tak bychom tu rádi strávili víc dní a dopřáli si tak alespoň na chvíli nefalšovanou dovolenou.
Rychle vykládám bágly z autobusu a Michal zatím nedobrovolně navazuje kontakt s jedním domorodcem, který se představuje jako Enrique. Ten nás vede do bungalovů Cabinas Hermanos Ramirez a cestou samozřejmě vyzvídá odkud jsme a podobně. Komplex bungalovů nacházíme v krásné zahradě ve stínu palem a banánovníků. Loučíme se s dotěrným Enriquem (300c se mu sice nezdá zrovna moc, ale i tak je se svým "honorářem" spokojený) a jdeme si prohlédnout nabízený pokoj. Místnost se třemi postelemi a sprchovým koutem vypadá poměrně dobře a tak tady zůstaneme. 25 dolarů je sice zatím nejvíc, co jsme za pokoj v Kostarice zaplatili, ale za ty peníze to máme blízko na pláž, do restaurací i do národního parku. Rovnou platíme čtyři noci a těšíme se pár dní odpočinku.
Na chvíli usedáme na terasu před naším pokojem. Naštěstí jsme ve stínu palem, takže je tu docela příjemně. V zahradě je poměrně živo - na nedaleké palmě dovádí opice a na okraj terasy se právě přišla vyhřívat ještěrka. Když se po chvíli přesunujeme na pláž, zjišťujeme, že v zahradě žije mezi banánovníky a ibišky spousta leguánů a bazilišků. Snad se mi časem podaří některé zblízka natočit.
Pláž vypadá nádherně, je docela široká a ohraničuje ji hustý porost keshu a palem. Hned se jdeme osvěžit do rozbouřených vod Tichého oceánu. Po skvělé koupeli jdeme obhlédnout okolí. Podíváme se, kde je vstup do národního parku, obhlédneme obchody a pak hurá na večeři. Našli jsme si pěknou restauraci s dřevěnou terasou v prvním patře a s pěkným výhledem na pláž a na celou vesnici. Na uvítanou si dáme casado con pollo (1.300c), pivko (600c) a v rámci "happy hour" vyzkoušíme i skvělou piňacoládu (1.500c).

Den 9. - úterý 2.3.2004
V noci bylo hrozné vedro, takže jsem se raději ani nepřikrýval. Ráno vstáváme až před sedmou. Doma bych takové vstávání považoval za poměrně brzké, ale na kostarické poměry jsme si docela pospali.
Na dnešek jsme si naplánovali návštěvu zdejšího národního parku. Četli jsme na něj samou chválu, tak se těšíme, že po několika dnech budeme mít zase štěstí na nějakou tu exotickou zvířenu.
Balíme tedy vše potřebné a vydáváme se ke vchodu, který leží na opačném konci Manuel Antonia. Cestou se ještě zatavujeme v obchodě a nakupujeme něco malého k jídlu a hlavně zásoby vody. Venku totiž začíná být pořádné vedro, takže budeme potřebovat dostatečné zásoby tekutin.
Před vchodem do parku přecházíme momentálně vyschlou řeku Quebrada Camaronera. V období dešťů bývá plná vody a někdy se může stát, že je přístup do národního parku trochu ztížený. My rychle přecházíme prázdné koryto a o několik desítek metrů dál nás cedule u vstupní brány vítá v přírodní rezervaci Manuel Antonio.
Oblast o rozloze 683 ha byla národním parkem prohlášena v roce 1972. Najdeme tu pěkné pláže s tropickým pralesem na pozadí, hojně se vyskytující divoká zvířata a hlavně systém dobře udržovaných stezek. To vše činí z Manuel Antonia jeden z nejoblíbenějších národních parků.
U vchodu platíme 7 dolarů a vydáváme se na první stezku, která kopíruje pláž Espadilla, jejíž severní okraj zasahuje až před naše bungalovy Ramirez. Musíme si vše prohlédnout, než se sem nahrne spousta lidí. Přece jen Manuel Antonio je rozlohou nejmenší národní park, a přestože je denní počet návštěvníků omezen na 600, bývá tu v období sucha přes den pěkně živo.
Hned na jednom z prvních stromů vidíme velikého leguána. Chvíli na nás kouká a pak se ležérně odplazí po větvi někam výš do koruny, kde bude mít od nás pokoj. No, začíná to nadějně. Od leguána míříme na nedalekou pláž, ale protože jsme tu hlavně kvůli zvířatům, vracíme se brzy zase zpátky na stezku. Ta je vysekaná v bujné vegetaci kousek od pláže a zavede nás až k úzké šíji. Tady do moře vystupuje vysoký poloostrov, který se za šíjí rozšiřuje až na nějakých 600m, a končí skalnatým výběžkem Punta Catedral. Celý je pokrytý pralesem a tak zase vyhlížíme nějakého živého tvora. Těmi prvními, které vidíme, jsou bohužel lidé, ale vzhledem k tomu, že se skrze dalekohled dívají někam do větví a mají s sebou průvodce, je nám jasné, že určitě vidí něco zajímavého. Nenápadně nahlížíme do dalekohledu a vidíme ve větvích nad námi spícího lenochoda! Konečně toho líného tvora vidíme na vlastní oči! Stejně jsou ti místní průvodci skvělí, protože pouhým okem ve větvích nevidíme vůbec nic, ani když víme, kde zhruba toho lenochoda máme hledat.
Pokračujeme na Punta Catedral, kde se chvíli kocháme krásným výhledem na Tichý oceán. Po chvíli se zase vracíme k úzké šíji, kde začíná další pláž, která se stejně jako celý park jmenuje Manuel Antonio. Pláž tvoří malý záliv mezi právě navštíveným poloostrovem a dalším výběžkem, který se jmenuje Gemelas. Hned za písčitou pláží zase začíná hustý porost, ve kterém vidíme první opice. Samozřejmě jsou to opět malpy. Vracíme se na stezku, která teď stoupá mírně do kopce. Brzy přicházíme na rozcestí - můžeme teď pokračovat na další vyhlídku nebo se můžeme podívat na poloostrov Gemelas, který je ovšem hůř přístupný a nenabízí žádné pěkné výhledy. Než se stačíme rozmyslet, zaujme nás skupinka lidí upřeně hledících na větve nad sebou. To je neklamné znamení, že se ve větvích zase děje něco zajímavého. A skutečně, nad námi se právě pohybuje jeden statný lenochod! Je to samozřejmě lenochod tříprstý. Na zemi je velice neohrabaný a tak tráví většinu života ve větvích. Jeho potravou jsou především listy a plody, ze kterých získává také tekutiny. Na stromě se drží pomocí dlouhých zahnutých drápů, které mu umožňují typický loudavý pohyb. Na světě žijí celkem dva druhy lenochodů - liší se pouze počtem prstů na předních končetinách a také tím, že lenochod tříprstý má na rozdíl od svého dvouprstého kolegy, který se vyskytuje pouze v Jižní Americe, krátký ocásek.
Sledovat lenochoda je opravdu nádherné přírodní divadlo. Zvíře si lidí pod sebou vůbec nevšímá a tváří se naprosto spokojeně. Cestou zbaští pár lístků a za několik minut mizí na sousedním stromě. Máme z našeho pozorování velkou radost, protože vidět lenochoda, jak leze ve větvích, je docela vzácná podívaná. Většinu dne totiž tito tvorové prospí schoulení nebo zavěšení ve větvích. To nám ostatně ukazují i další dva jedinci, které jsme ještě ve větvích objevili.
Na rozcestí jsme se rozhodli, že budeme pokračovat na vyhlídku. Ta je odsud vzdálená asi dva kilometry a zavede nás na útes nad dalším zálivem, který leží mezi poloostrovem Gemelas a mezi dlouhým výběžkem Puenta Serrucho. Někde za tímto výběžkem se do moře vlévá Rio Naranjo (Pomerančová řeka) a tam také národní park končí. Dole v zálivu pod útesem se nachází malá pláž Escondido, kam se na zpáteční cestě také vydáme.
Dobře udržovaná cesta tentokrát vede vnitrozemím a oceán prozatím mizí za hustým porostem. Na dalším rozcestí opět potkáváme opice. Jedna se dokonce uvelebila na směrové tabuli, což vypadá velice komicky. Opice neví, jak by se na dřevěné ceduli uvelebila a tak pořád mění polohy. Skoro to vydá, jako když za tohle divadlo dostala od správy parku zaplaceno. Ostatní maply se drží výš ve větvích a nejednou začínají všechny hrozně prskat. I malpa na ceduli najednou vyskočila a s vřískotem pádí na nebližší větev. Celý rozruch způsobil malý koloušek, který právě přichází po cestě.
Opice jsou na jeho přítomnost alergické a prchají. Zato koloušek (v savcích se moc nevyznám, takže nevím úplně přesně, co je to za druh) si nevšímá ani lidí a pohodlně si vykračuje po cestě. Zdá se, že má také namířeno na vyhlídku, tak jdeme za ním. Turisté, kteří jdou proti nám, jsou kolouchem udávajícím tempo trochu zaskočeni. My jim jen s úsměvem sdělujeme, že je to náš průvodce :-)
Cestou překonáváme jeden větší potok a také dálnici vzrostlých mravenců Atta. Asi za půl hodiny jsme konečně na vyhlídce. Vidíme pod sebou záliv Escondido, Tichý oceán a dohlédneme až na pobřeží za Rio Naranjo, které pokrývají husté mangrovové porosty. Kolouch nás opouští a my se vracíme zpátky. V půli cesty odbočujeme na pobřeží a po příkrém srázu pomalu klesáme na kamenitou pláž Escondido. Chvíli tu odpočíváme a pozorujeme vzrostlé kraby. Cestou vzhůru se nám zase v džungli daří zahlédnout prasátko Pekari.
Vracíme se na pláž Manuel Antonio a jdeme se ještě do přilehlého porostu poohlédnout po nějakých opicích. Malpy samozřejmě nemusíme dlouho hledat. Ve větvích nad námi jich sedí hned několik. Jedna si právě ze země přinesla malý kokosový ořech a údery o větev se do něj právě dobývá. Brzy se jí to daří, ale kokos je shnilý. Výraz jejího obličeje, když to zjistila, je skutečně neopakovatelný.
Nedaleko pláže ještě potkáváme malého varana a cestou k východu vidíme u cesty i další dva leguány. Tím návštěva národního parku končí. Byla to skutečně nádherná vycházka do krásného prostředí neporušeného pralesa okořeněná pozorováním mnoha zvířat. Přes říčku Camaronera, do které teď odpoledne vinou přílivu stouplo trochu mořské vody, se vracíme do vesničky. U stánku kupujeme kokos a v obchodě doplňujeme zásoby vody.
Následuje koupací odpoledne prokládané posezením na terase. V podvečer mizím asi na hodinku do internetové kavárny na chat s Radkou. Před večeří tam přichází i Michal a společně zkoušíme na nadcházející víkend zamluvit přes hostelword.com hotel v San Jose. Připojení je ale nějaké pomalé a tak se to nedaří. A tak jdeme raději na večeři. Rýže s plody moře (Aroz con marinelo) za 2.300c je opět vynikající.

Den 10. - středa 3.3.2004
V noci je opět vedro navíc se nám u bungalovu uhnízdil nějaký protivný opeřenec a celou noc hvízdal jak pominutý. Ráno se jdeme vykoupat do oceánu. Jedna pomatená Američanka nás upozorňuje, že v nedaleké řece žijí krokodýli, a že bychom do toho moře raději neměli lézt. No, o Američanech si myslím své, ale občas mě někteří lidé dokáží svoji "inteligencí" překvapit. Opravdu nechápu, co mají sladkovodní krokodýli, kteří bez tak vzhledem k množství vody v řece žijí někde ve vnitrozemí, společného s naším koupáním v moři.
Po skvělém osvěžení se vydáváme na krátký výlet do nedalekého Queposu. Zastávka autobusu, který tady každou hodinu pendluje mezi Queposem, a Manuel Antoniem, je před našimi bungalovy. Stačí jen chvilku počkat a už nastupujeme.
V Queposu jdeme nejdříve najít bankomat. Vzhledem k tomu, že je okolo autobusového nádraží hned několik bank, to není žádný problém. Vybíráme dalších 50.000c a kupujeme si na pátek lístek do San José (1.860c). Pojedeme express busem, který kupodivu vyjíždí z Manuel Antonia!
Na snídani jdeme ke "Dvěma šílencům" (Dos locas), což je taková příjemná restaurace nedaleko nádraží. Ovocný salát (plato de frutas - 1.500c) a banánový koktejl (600c) přijdou k duhu. Obzvlášť když nás čeká hledání pošty - v Kostarice již druhé. Bohužel si zpočátku vedeme stejně jako v neděli v Santa Eleně. Podle průvodce se nám ji najít nedaří, až místní obyvatelé nás postupně směřují ke zdejšímu novému fotbalovému hřišti. A skutečně, malá budova, která spíš vypadá jako kabina pro rozhodčího, je pošta! Konečně tedy posíláme pohledy můžeme se vrátit do Manuel Antonia. Zbytek dne zasvětíme koupání a večer si s kamerou a foťáky počkáme na nádherný západ Slunce.
Den zakončujeme kuřetem na bílém víně (2.500c) a pivkem Imperial.

Den 11. - čtvrtek 4.3.2004
Čtvrtek je posledním dnem v Manuel Antoniu a tak se věnujeme výhradně odpočinku a plánování dalšího průběhu naší cesty. Po ranní koupeli si jen skočíme na jedno dobré gallo pinto (1.500c) a pro vodu. Během dne se konečně vypravuji do zahrady okolo našeho bungalovu. Potřebuji před zítřejší cestou vyměnit kazetu v kameře a rád bych tu stávající dotočil ještě tady. Leguánů je v zahradě spousta, takže to není vůbec žádný problém.
V podvečer se jdeme ještě naposledy vykoupat a náš pobyt v Manuel Antoniu zakončujeme v naší oblíbené restauraci Palenque de Gamabes. Dnešní jídlo se jmenuje Pollo Hamajana a stojí 2.800c. Pro závěrečný přípitek objednáváme Cuba libre (1.500c) a zítra vzhůru do hlavního města.