Den 7. - neděle 29.2.2004
V noci se pěkně ochlazuje, takže se nám velice hodí teplé deky, které jsme měli připravené v našem pokoji. Místní moc dobře věděli, proč nám je tam dali...
Ráno nejdříve zkouším kameru. Zdá se, že už vyschla, tak snad bude zase fungovat. Dále řešíme dilema, jestli tady ještě jeden den zůstaneme a vypravíme se do Monteverde nebo jestli pohoří Tilárán opustíme a budeme pokračovat dolů k pacifickému pobřeží. Nakonec vítězí první varianta. Venku se totiž vyjasnilo a přestože opět drobně mrholí, objevuje se na obloze Slunce. Byla by velká škoda, kdybychom si návštěvu deštného pralesa v Monteverde nechali ujít. Na konci dnešního dne rozhodně nebudeme litovat.
Ze všeho nejdříve si jdeme obstarat nějakou snídani. Obchod s pečivem je u hlavní silnice, takže můžeme nakoupit nějaké šátečky a další místní specialitu - ananasový štrůdl! Myslel jsem si, že po smaženém banánu s fazolemi mě už nemá co překvapit, ale že ochutnám právě takový závin, to jsem tedy nečekal. Nutno poznamenat, že byl výtečný!
Kromě snídaně se ještě musíme postarat o zítřejší přesun k Tichému oceánu. U místní zastávky proto kupujeme lístek do Puntarenas (880c). Potom ještě chvíli hledáme nějakou poštu, ale bez úspěchu.
Na pokoji si bereme všechny potřebné věci - v mém případě je to především deštník - a pomalu se vydáváme po široké cestě do 7km vzdáleného Monteverde. Venku pořád drobounce mrholí, ale naštěstí to není tak hrozné jako včera. Dokonce se nám během cesty naskýtají docela pěkné výhledy na podhorskou oblast, která končí až na pobřeží Tichého oceánu. Také vzrostlé bromélie a draceny mají pro nás Evropany svůj půvab, takže i během našeho pěšího přesunu je na co se dívat.
Konečně jsme před vchodem do rezervace. Ještě než projdeme branou, půjdeme se podívat do zahrady kolibříků. Mezi vegetací je tady zavěšeno několik krmítek pro kolibříky, kteří kupodivu ani nejsou příliš plaší. Stačí chvíli trpělivě stát bez hnutí a kolibříci se za chvíli přiletí napít sladkého nektaru. Naše pozorování je tudíž mnohem úspěšnější než ve středu v rezervaci La paz.
Reserva Biológica Bosque Nuboso Monteverde zahrnuje přes 2000ha deštného pralesa, ve kterém bylo zaznamenáno více než 400 druhů ptactva. Pralesem vede několik dobře udržovaných stezek, takže hned u vchodu dostáváme plánek i s popisem nejrůznějších zajímavostí, které jsou okolo chodníku označené čísly. To vše je zahrnuje vstupné, které činí 12USD.
Nejdříve se vydáváme na stezku Sendero Nuboso. Procházíme nádherným pralesem plným zetlelých kmenů a popínavých rostlin. Chodník je na mnoha místech zpevněn betonovými tvárnicemi s otvory, takže cesta není ani rozbahněná. Cestou překonáváme několik potůčků, přes které tu vedou malé dřevěné mostíky, a brzy začínáme stoupat na horský hřeben.
Nahoře se porost nápadně zmenšuje a podle informační tabule se dozvídáme, že se právě nacházíme v tzv.trpasličím pralese. Okolní stromy tu totiž musejí odolávat větru, který je bičuje rychlostí až 150km/h. Proto zdejší vegetace nemůže vyrůst tolik, jako v nižších partiích pralesa.
Další důležitou skutečností je, že horský hřeben, na který jsme právě vystoupali, tvoří kontinentální rozvodí mezi Atlantským a Tichým oceánem! Všechna voda, která odsud odtéká po severním svahu, končí v Atlantiku a naopak potoky, které jsme právě překonali na jižním svahu, ty svoji pouť po spojení s dalšími toky zakončí v Pacifiku. Ten také občas bývá vidět z otevřené vyhlídky v nadmořské výšce 1150 m.n.m. Dnes je ale značně mlhavo, takže z výhledů nebude nic. Naopak tady fičí pěkně silný vítr, tak jsme rádi, že se zase můžeme schovat do hustého pralesního porostu.
Na konci chodníku Nuboso se napojujeme na další stezku - El Camino. Chvíli jdeme z kopce, chvíli zase stoupáme a stále se prodíráme nekonečnou bujnou vegetací. Občas se tu objeví i nějaký ten opeřenec a cestou vidíme i jednoho kolibříka. Někde tady žijí i kvesalové, ale na ty dnes bohužel štěstí nemáme. Hlavní je, že neprší, i když z korun stromů stále odkapává voda, takže ono je to vlastně jedno. Ještě že jsem si vzal ten deštník. Vypadá to sice značně nedobrodružně, ale na rozdíl od včerejška jsem v suchu a můžu nerušeně natáčet.
Někde uprostřed stezky odbočujeme na malý chodníček, který nás zavede až k novému visutému mostu, který je v nejvyšším místě zavěšen 25m nad zemí. Most tu překonává takové malé údolí a je zkonstruován tak, aby procházel mezi bizardními korunami stromů, jejichž větve jsou hostiteli dalších rostlin od mechů až po krásné orchydey. Výhled, který se tady před námi otevírá, je naprosto úžasný!
Stezka El Camino vede zpátky ke vchodu, ale my ještě odbočujeme na další chodník - Sendero Bosque Eterno, který nás zavede až ke kaskádě Cuecha. Malá říčka Quebrada tu padá asi o 10 metrů níž, ale žádný ze třech stupňů této kaskády bych se neodvážil nazvat vodopádem.
To je z Monteverde vše. Poslední stezka Sednero Rio vedoucí, jak název napovídá, právě podél výše zmíněné říčky, nás zavede až zpátky ke vchodu. Dáme si tu malou svačinu - houska se šunkou a sýrem včetně pití stojí 1.100c - a půjdeme ještě chvíli pozorovat a fotit kolibříky ke krmítkům.
Cestou zpátky do Santa Eleny zase začíná pršet a nezpevněná silnice začíná být pěkně blátivá. Naštěstí s klesající nadmořskou výškou jsou srážky slabší a slabší. Brzy se zase můžeme kochat krásnými výhledy do údolí i na deštný prales, který pokrývá svahy zdejších hor. V dálce dokonce poprvé rozeznáváme pobřeží Tichého oceánu a také okraj poloostrova Nicoya. Navíc máme u jednoho stromu u cesty štěstí i na několik velkých tukanů.
Na okraji Santa Eleny máme ještě v plánu návštěvu zdejšího Serpentaria. Jak název napovídá, jsou tu za 5.922c k vidění především hadi - hroznýši, korálovky, zmije i bičovky. Nechybí však ani ještěrky nebo vodní želvy.
Po pěkné exkurzi do plazího světa je na pořadu dne večeře. Tentokrát jdeme do jedné z restaurací u hlavní silnice. Grilované kuře s hranolkama za 1.600c bylo rozhodně lepší než ta včerejší chobotnice. Ještě v nedaleké cestovce hupsnu na internet a potom už musíme balit před zítřejším velkým přesunem.