Den 6. - sobota 28.2.2004
Ani ráno se počasí nemění, ba naopak se nám zdá, že prší ještě víc než včera. Nedá se nic dělat, na další přesun zkrátka nebudeme mít ideální počasí.
V půl osmé opouštíme bungalov ve Fortuně a vydáváme se na cestu do Santa Eleny. Cestou ještě nabíráme několik lidí a v zápětí objíždíme mohutný vulkán Arenal. I dnes ho v mracích spíš jenom tušíme, takže můžeme být rádi, že jsme sopku viděli v celé své kráse alespoň ve čtvrtek.
Asi po půl hodině jízdy zastavujeme u jezera. Lago Arenal je největší kostarické jezero, které na východě končí na svahu stejnojmenné sopky a na západě se zase rozlévá až ke svahu vulkánu Tenorio. Severní břeh lemuje karibská nížina, za to jižní okraj jezera tvoří mohutná hradba pohoří Tilarán.
My se právě nacházíme na severovýchodním okraji jezera. Už tady na nás čeká loď a tak rychle přesedáme, abychom zbytečně nemokli. Déšť pozvolna sílí a my se vydáváme na asi dvaceti minutovou plavbu. Naším cílem je jižní břeh, kde by nás měl čekat další minibus, který sem pro nás přijel až z našeho dnešního cíle.
Cestu po jezeru netřeba dlouze popisovat, každý si asi umí představit, jak je člověku na lodi, která má sice střechu, ale na bocích je zcela otevřená. Těžko říci, jestli nás zkrápěly víc vlny nebo průtrž mračen. Každopádně na jižní břeh přijíždíme pěkně promočení.
Rychle přesedáme do minibusu a vydáváme se na cestu do hor. Ano, jedná se skutečně o cestu, nikoliv o silnici. Trošku to připomíná Kambodžu, protože i tady občas pěkně nadskočíme ve chvíli, když auto vymetá jeden z četných výmolů. Navíc je v horách pěkná mlha, takže skoro ani nevidíme na cestu.
Okolo jedenácté hodiny zdárně přijíždíme do Santa Eleny. Vítá nás tu o poznání přívětivější počasí, než panovalo dole u jezera, což je dobře neboť opouštíme minibus a své bágly teď chvíli potáhneme na zádech. A bylo by velmi nemilé, kdy nám nějak navlhly.
Rychle proto hledáme ubytování. Tentokrát spoléháme na průvodce a poměrně brzy objevujeme penzion El Sueňo. Dřevěný pokoj za 20dolarů sice není nic extra, ale na přespání nám to bude stačit. Opět si platíme dvě noci a hned si na odpoledne objednáváme první zdejší atrakci. Jak už jsem psal během naší cesty od řeky Serapiquí do San Jose, v Kostarických pralesech jsou velmi oblíbené vycházky nebo vyjížďky v korunách stromů. Tady v Santa Eleně je několik cestovek a agentur, které se specializují na tzv. canopy - což znamená ježdění na laně vysoko nad zemí v korunách stromů. To je sice fajn adrenalinová zábava, ale těch zvířat člověk během několika sekund rychlé jízdy asi moc nevidí, a proto my dáváme přednost druhé atrakci a tou jsou visuté mosty - tzv.sky walk.
Na sky walk se odjíždí až v půl jedné, tak máme chvilku na krátkou procházku po městě. Santa Elenu založili v roce 1951 američtí kvakeři, kteří zde zakoupili asi 1500ha půdy a začali s chovem skotu a s výrobou sýra. Část půdy osadníci uchovali k ochraně přírody, v roce 1972 připojili dalších asi 2000ha a toto území se pak stalo přírodní rezervací Monteverde. V roce 1989 vznikla v okolí města ještě rezervace Santa Elena a oba národní parky teď lákají do Santa Eleny spoustu turistů, kteří tu najdou nejen nádhernou přírodu, ale v nadmořských výškách 1200-1600 m.n.m. i o něco chladnější klima.
No, nám by teď bodlo trochu víc tepla, navíc venku začíná nepříjemně mrholit. Je to taková zvláštnost, na kterou si tady budeme muset zvyknout. Přestože už na obloze není skoro žádný mrak, pořád nás zkrápí drobné kapky deště. Je to vlhkost, kterou každé odpoledne přináší horský vítr z deštného pralesa. Vzhledem k tomu, že vlhký vítr proudí spíš horizontálně, není toto odpolední mrholení vůbec nic příjemného.
V půl jedné vyrážíme na sky walk. Stoupáme kamsi nad město do pralesa a po chvíli zastavujeme u informačního centra, kde dostáváme pásky na ruku. Domorodec u vchodu nám ukazuje správný směr a před námi je 3,5km stezky vedoucí 228 hektary rezervace. Na této trase postupně překonáme sedm visutých mostů, které jsou vždy nataženy vysoko nad nějakým údolím nebo prohlubní. Budeme tak moci pozorovat život, který se odehrává v korunách stromů.
Bohužel mrholení opět přechází v déšť a ten během naší vycházky sílí čím dál víc. Moje nepromokavá bunda už zdaleka není tak nepromokavá, jako když jsem si ji koupil, a tak jen tiše závidím Michalovi zánovní gumové poncho.
Prales, kterým stezka vede je opravdu nádherný. Stejně působivý je i pohled na visutý most, který začíná někde mezi liánami a kolem horních pater džungle nás vede na protější stranu prohlubně. Jen těch zvířat tady v tom dešti moc není. Cestou potkáváme pouze dva opeřence, takže spíš než faunou se dnes kocháme nádhernou flórou. Na konci procházky už začínám být značně promočený a začínám se těšit do cíle. Jak je na tom kamera, to raději ani neodhaduji, hlavně že ještě funguje. Ale nenatočit ten krásný deštný prales by byl skutečný hřích!
Po návratu do informačního centra nakupujeme nějaké pohledy po 150c a ve tři hodiny se vracíme zpátky do Santa Eleny. Na podvečerní procházku už vyrážím vybaven teplým svetrem a dlouhými kalhotami. Už v průvodci nás zaujala informace o zdejším Ranariu, což je taková přírodovědná stanice, ve které pěstují žáby vyskytující se v okolní přírodě. Vzhledem k tomu, že máme co dělat, abychom v pralese zahlédli alespoň ptáky, jsme v případě obojživelníků zcela bez šance. A jedinečnou (nebo spíš jedinou) příležitostí, jak nějaké ty zdejší jedovaté žabky spatřit, je právě návštěva Ranaria.
U vchodu platíme vstupné 6.700c. Průvodce se nás ptá, v jakém jazyce chceme výklad, tak vtipně odpovídám, že česky. "Ááá zábááá, ropůůchááá...", sype průvodce překvapivě česká slovíčka z rukávu a směje se mému návrhu. Tím ovšem jeho znalost našeho jazyka končí a výklad tedy bude obligátně v angličtině.
Ranarium ovšem rozhodně stojí za vidění. K vidění tu jsou ropuchy, rosničky a hlavně zdejší pestrobarevné jedovaté dondrobátky. Kdo by to byl do těch roztomilých malinkatých žabiček řekl. Průvodce je vybavený baterkou a vždycky chvíli hledá mezi listy v akváriu, až žabku najde. Snažím se vše natáčet, jenomže kamera už je proti. Ty dva dnešní lijáky s ní pěkně zamávaly a tak místo nahrávání už jen píská a chce, abych ji už konečně nechal vyschnout.
Z Ranaria jdeme rovnou na večeři. Okolo hlavní silnice, po které jsme přijeli i my, je několik restaurací. My jsme ale dali přednost podniku hned vedle našeho penzionu, ale rýže s chobotnicí (aroz con pulio) za 2.200c tentokrát nebyla nic moc. To je taky nápad, dávat si tady v horách k jídlu chobotnici...
Po jídle jdeme relaxovat a hlavně sušit věci. Obloha se opět vyjasňuje, i když stále drobně mrholí. Uvažujeme, jestli se zítra vydáme do rezervace Monteverde. Je to sice hlavní cíl našeho pobytu v Santa Eleně, ale moknout stejně jako dnes na visutých mostech se nám už nechce. Uvidíme, jaké bude zítra počasí.