Den 5. - pátek 27.2.2004
Jestliže jsme v minulých dnech jásali, jaké máme štěstí na počasí, dnes je všechno úplně jinak. Ráno náš budí průtrž mračen a zlověstný kužel Arenalu vůbec není vidět. I přes nepřízeň počasí nastupujeme v 7,30 do minibusu, který pro nás přijel až před náš bungalov. Ve Fortuně ještě vyzvedáváme několik lidí a potom už vyrážíme na sever.
Okolo plantáží pomerančovníků a cukrové třtiny jedeme až k Nikaraguyské hranici do městečka Los Chiles, které je výchozím bodem do přírodní rezervace Caňo Negro. Cesta nám trvá asi dvě hodiny a na místě můžeme s radostí konstatovat, že už neprší. Čeká nás totiž další výlet po řece a to by v dešti asi nebylo určitě nic příjemného.
Caňo Negro je především ptačí rezervace. Žije zde několik desítek druhů ptactva a v době období dešťů je opravdovým rájem pro ornitology z celého světa. Jakousi páteř celé rezervace a zároveň hlavní dopravní tepnu tvoří řeka Frio, a proto hned po příjezdu nasedáme do motorové lodi a vydáváme se proti proudu.
Pozorování bude probíhat úplně stejně jako předevčírem na řece Serapiquí - kormidelník bude společně s průvodcem vyhlížet zvířata a pokaždé, když nějaké spatří, tak nám u něj pozastaví. Jak už jsem se zmínil, do rezervace se jezdí pozorovat především ptactvo, ale štěstí budeme mít určitě i na spoustu plazů a opic.
Jako první se nám také na větvích nad hladinou ukazuje bazilišek zelený. Nejdříve vidíme samičku a za chvíli se objevuje i sameček s těmi svými typickými výrůstky na hřbetě a ocasu. Ještě větší radost máme, když se vedle lodě objeví ve vodě několik malých kajmanů. V divoké přírodě je na vlastní oči vidíme vůbec poprvé.
Ze zástupců ptačí říše vidíme jako první volavku zelenou, která odpočívá na břehu. Kousek dál nám zase průvodce ukazuje žlutého tyrana bentevího. Jedním z nejzajímavějších obyvatel rezervace jsou ale rozhodně dlouhokrké aninghy, které bychom mohli na první pohled zaměnit s volavkami. Ty zdejší se jmenují aninghy americké a jsou to typické obyvatelky porostů v okolí řek a bažin. Jsou to elegantní lovci ryb a za svou potravou se umí ponořit i do hloubky několika metrů. Postupně vidíme hned dvě aninghy, které odpočívají na keřích, jejichž větve se sklánějí nad hladinu řeky Frio. Obě jsou zbarvené světle hnědě a hrdě vypínají svůj bělostný hrudník.
V hustém porostu na břehu řeky se brzy objevují i první opice. Tyhle jsou celé černé a mají bílá ramena a hlavu. Jen na vrchu hlavy mají černou skvrnu, která vypadá jako velká mnišská jarmulka. Jmenují malpy kapucínské a na naší cestě se s nimi setkáme ještě mnohokrát, protože patří k nejrozšířenějšímu druhu opic ve Střední Americe.
Dál proudu řeky zastavujeme u velkého kmene, který se asi zachytil bahně. Právě se na něm vyhřívají dva leguáni. Jeden velikánský a druhý naopak droboučký. Ten velký na nás chvíli kouká a pak raději mizí ve vodě, zatímco aktivita malého leguána se omezila jen na rytmické kývání hlavou nahoru a dolů.
O kousek dál potkáváme první rybáře a také další aninghy. Jedna nám dokonce ochotně předvádí své rozpětí křídel a vzápětí i letové schopnosti. To už ale průvodce směřuje loď k jednomu stromu na břehu a pořád opakuje long-nose bats, long-nose bats. Nejsme si jisti, jestli úplně přesně rozumíme, co má na mysli, protože nikde žádné netopýry nevidíme. Ale když připlujeme blíž, objevujeme na kmeni stromu asi patnáct malých netopírků, kteří spíš připomínají velké pavouky. Jak je ten člověk na tom stromě dokázal z lodě najít, to tedy nechápu.
Dál proti proudu potkáváme další rybáře, míjíme hustý lijánový porost a také ještě jednu volavku a aninghu. Blíží se poledne a nás teď po dvou hodinách plavby čeká takový improvizovaný oběd, který se bude podávat v otevřené dřevěné chýši na břehu řeky. Brzy zastavujeme u mola a kormidelník s průvodcem vykládají z lodi velkou várnici. K jídlu máme přichystané rizoto s kuřecím masem, k tomu salát a juka, což je taková značně přerostlá brambora. Oběd je vynikající a po krátkém odpočinku můžeme ještě chvíli pokračovat v plavbě a v pozorování divé zvěře.
Hned chvíli po vyplutí nacházíme ve vodním porostu další kajmani. Leží si klidně na hladině a dovolí nám, abychom si je vyfotili docela z blízka. I když po chvíli už toho má jeden kajman dost, mrští sebou a mizí někde pod vodou.
Proti proudu řeky ještě pokračujeme asi půl hodiny. Během té doby vidíme několik volavek bílých a loď otáčíme až v místě, kde se ve vodě cachtají černí kormoráni. Kdo by ovšem čekal nějaké mohutné opeřence, ten je na omylu. Tihle kormoráni spíše připomínají kachny.
Do Los Chiles se vracíme plnou rychlostí, takže jsme zpátky asi za půl hodiny. Na chvíli se ještě zastavíme v místní restauraci a potom už se vydáváme zpět do Fortuny. Na cestě nás ale ještě čeká jedna velice zajímavá zastávka ve městě San Carlos. U mostu přes stejnojmennou řeku roste velice hustě rozvětvený strom a ten je k našemu úžasu celý obsypaný velikánskými leguány!
Do Fortuny se vracíme ve čtyři hodiny a bohužel musíme konstatovat, že tady opět začíná pršet. Nějak nás to počasí začíná zlobit a tak raději jdeme nakoupit zásoby jídla a pití na zítřejší cestu a potom hurá na večeři. Ta dnešní se jmenuje Aroz con camarones a jsou to výborné krevety s rýží za 1400c.
Po večeři ještě zajdu na internet a protože tady na počítačích mají WinXP, můžu kromě aktuálních zpráv nahrát na své ftp i nějaké fotky.