Po dobrém obědě nás čeká dlouhý přesun minibusem. Vydáváme se na severovýchod a podél velké rokle s krásným výhledem na mlžný prales národního parku Braulio Carillo pomalu klesáme do karibské nížiny. Zastavujeme jen jednou, ale stojí to za to. V dálce se v hustém porostu objevuje vysoký vodopád San Fernando.
Po dvou hodinách jízdy se ocitáme v nížině, asfaltová silnice se brzy mění na lepší zpevněnou cestu a zanedlouho už projíždíme městečkem Puerto Viejo de Serapiquí. Zdejší okolí je známé svými neporušenými podhorskými tropickými pralesy, které tvoří nejsevernější výběžek výše zmíněného národního parku Braulio Carillo. Kousek za městečkem protéká řeka Serapiquí, která odsud teče až k nikaraguyské hranici, kde se vlévá do Rio San Juan.
Zmoženi dlouhým přesunem pomalu vystupujeme z minibusu. Hned ve dveřích nás téměř omráčí venkovní horký vzduch. Jako bychom právě vstoupili do sauny. Zatím jsme se pohybovali ve vyšších nadmořských výškách a tak jsme tropické Slunce moc nevnímali, i když ruce už máme od včerejška pěkně načervenalé. Ale tady v nížině už nás čeká opravdové vedro.
No, ono nás toho na řece Serapiquí čeká ještě mnohem víc. Už tady totiž máme nachystanou motorovou loď a můžeme se vydat na krátkou plavbu. Břeh řeky je útočištěm mnoha živočichů a my se za pomoci našeho kormidelníka pokusíme alespoň některé spatřit. Kdykoliv bystré oko domorodce nějakého tvora zahlédne, přibrzdí nám u něj a náš průvodce nám zvíře barvitě popíše.
Hned na začátku plavby máme štěstí na velkého leguána, který se vyhřívá mezi kořeny stromů na břehu řeky. Za chvíli máme ještě větší štěstí, protože kousek od nás právě vylézá z vody krokodýl americký. Je to statný kousek, ale nás si nevšímá, protože se právě se uvelebil v bahně. Ještě jsme pořádně nevyjeli a už je na co koukat.
Po dvou plazech přicházejí na řadu ptáci. Musím říct, že domorodý kormidelník má opravdu skvěle vycvičený zrak, protože nám vždycky trvalo hodnou chvíli, než jsme vypozorovali, na co ten chlapík už asi minutu nadšeně ukazuje. A tak chvíli po sobě vidíme žlutého tyrana bentevího, ledňáčka kroužkového a k naší radosti nacházíme na jednom stromě i vzrostlého barevného tukana. Dalším plazem, na kterého máme štěstí, je bazilišek zelený. Je to pěkný sameček s typickými nápadnými laloky na hřbetu a ocasu. Ve větvích nad řekou konečně vidíme i nějaké opice. Chvíli nám trvá, než se do sytosti vynadíváme na hravé vřešťany, ale ještě větší rozruch než opice v nás vzbudí podivná lanovka spojující oba břehy řeky. Místním se asi nechtělo stavět most a tak se v případě potřeby zavěsí i s kolem na lano a přeručkují na druhou stranu. No, je to rozhodně zajímavý způsob přepravy a člověk ručkující pět metrů nad řekou uprostřed džungle se hned tak nevidí.
Zpátky už jedeme mnohem rychleji. Pozorování divé zvěře je u konce, tak nám náš lodivod ukáže také něco ze svého umění. Zastavujeme jen na chvilku u dvou domorodých dívek, které se oddávají bezstarostné koupeli v řece. Vzhledem k tomu, že jsme kousek odsud viděli toho velkého krokodýla, zasluhuje jejich odvaha opravu uznání. Někdo z lodi se jich ptá, jestli se nebojí a ony jen s úsměvem odpovídají, že se naopak krokodýli bojí jich.
Po krátkém osvěžení na břehu - džus i cola přicházejí v tom úmorném vedru opravdu k duhu - nasedáme do klimatizovaného minibusu a vracíme se zpátky do San Jose. U města Santa Clara se napojujeme na karibskou magistrálu a brzy stoupáme na horský masív, který odděluje karibskou nížinu od centrálního údolí, ve kterém leží hlavní město. Musíme překonat téměř 1500 výškových metrů, ale opět se můžeme kochat krásnými výhledy do údolí na pralesy národního parku Braulio Carillo, který dnes prakticky celý objíždíme. V jednom místě je u cesty vidět lanovka - to je takový svérázný a velice zajímavý druh turistické atrakce. Můžete se nechat vozit v korunách stromů a pozorovat život, který byste ze země spatřili jen těžko! V dalších národních parcích nahrazují lanovky visuté mosty nebo naopak lana, po kterých můžete korunami prosvištět zavěšeni na karabině za několik vteřin. No, však i my si koruny stromů na naší cestě užijeme.
Zatím ale pokračujeme v cestě do hlavního města. Ještě projíždíme tunel Zurquí. Průvodce nás upozorňuje, že je to nejdelší a zároveň také nejkratší tunel v zemi - je totiž jediný :-) Za tunelem už klesáme do San Jose, aby nás na okraji města pozdržela malá dopravní zácpa. V půl šesté jsme před naším hotelem a máme tento velice povedený a zajímavý výlet za sebou!
Večer ještě musíme řešit jeden zapeklitý problém. Potřebujeme dobít baterky do foťáků a trochu nám dělá čáru přes rozpočet napětí. Na to, že se tu používají americké zásuvky se dvěma kolíky, jsme připraveni, dokonce ani napětí 110V nás nemůže zaskočit, nás ne! Jenomže naši redukci ano. Ona jaksi zdejší napětí odmítá redukovat, přestože jsem v Čechách koupil takovou, která to má umět. Kameře je to jedno, ta je stavěná na 230 i 110V, ale tužkové baterie s mojí nabíječkou nedobijeme. Nezbývá nám, než se pokusit o nemožné - sehnat místní nabíječku. Moc tomu nevěříme, ale v okolních uličkách je obchodů spousta, tak snad budeme mít štěstí.
A skutečně, místní nás směřují do obchodu, kde opravdu mají nabíječky na tužkové baterie! Sláva - za 12.900c máme nabíječku dokonce i se čtyřmi náhradními bateriemi! To je super, můžeme fotit jako o život!