Den 3. - středa 25.2.2004
Na dnešní den máme naplánovaný a zaplacený výlet s místní cestovkou. Musíme si zase trochu přivstat, což ovšem v San José není žádný problém. Snídani máme v ceně výletu a tak se nezdržujeme a v půl sedmé nás už vyzvedává minibus s domorodým průvodcem a s dalšími asi pěti turisty. Cestou ještě nabíráme 4 lidi a vydáváme se na severozápad.
Najíždíme na interamericanu, což je taková hlavní silnice, která lemuje západní pobřeží celého severoamerického kontinentu a končí až kdesi v džungli v panamské provincii Darién. Silnice má vskutku honosný název, ale většinou se jedná "pouze" o klasickou asfaltovou silnici se dvěma pruhy. I když okolo San José má interamericana podobu skutečné dálnice, a tak celkem rychle uháníme k sousednímu městu Alajuela, které jsme zatím viděli jen v noci.
Městem pouze projíždíme a přibržďujeme jen u pomníku Juana Santamarii. Ano, je to ten samý člověk, po kterém se jmenuje zdejší mezinárodní letiště a tak je zřejmé, že to bude někdo velmi významný. Průvodce nám také hned povyprávěl, jak do Kostriky v roce 1856 vtrhnul z Nikaraguy se svým vojskem dobrodruh Christopher Walker, který chtěl dobýt celou Střední Ameriku. Tehdejší prezident Mora zmobilizoval 9000 civilistů, kteří v bitvě u Santa Rosy Walkera porazili. Dobyvatel ustoupil do Rivasu v Nikaraguy, ale vítězní Kostaričané ho pronásledovali i tam. Walker se bránil v dřevěné pevnosti. Chlapec z Alajuely Juan Santamaria se přihlásil, že budovu zapálí, což se mu také podařilo. Přinutil tím dobyvatele k útěku, ale během své odvážné akce padl a dnes patří mezi kostarické národní hrdiny.
Po krátké exkurzi do historie opouštíme Alajuelu a začínáme pozvolna stoupat na vulkán Poas. Pěkné výhledy na města v údolí i nádherné okolní hory brzy střídají rozlehlé kávové plantáže. U jedné také brzy zastavujeme. Průvodce nám vypráví o pěstování kávy a je příjemně překvapený, když Michal správně zodpoví jeho kontrolní dotaz - káva samozřejmě pochází z Etiopie. Chvíli také pozorujeme, kterak na plantáži pracují brigádníci ze sousední Nikaraguy a dozvídáme se, že se jim tady v Kostarice říká Nicos.
Po chvíli pokračujeme v cestě a stoupáme výš a výš. V dálce se tyčí další vulkány, které obklopují centrální údolí. Pěkně je vidět hlavně Irazú, kam bychom se v dalších dnech také rádi vydali neboť z jeho vrcholu bývá za dobrého počasí vidět Atlantik i Pacifik.
Blíží se devátá hodina a na řadu přichází snídaně. V jedné restauraci u cesty teď ochutnáme tradiční gallo pinto. To se skládá z osmažené rýže s fazolemi, dále máme na talíři vejce, toast a světe div se - osmažený banán!!! Ta kombinace zní velice zvláštně, ale snídaně je to opravdu znamenitá! Snad jen zbytečně silný čaj nebyl úplně to pravé.
Vracíme se do minibusu a pokračujeme v cestě na vrchol Poasu. Cestou projíždíme několik vesniček a brzy překračujeme hranice stejnojmenného národního parku. Vstupné máme zahrnuté v ceně výletu a tak se tu nemusíme zdržovat. Brzy zastavujeme na parkovišti v nadmořské výšce přes 2600m. Naštěstí je dnes nádherné počasí a i tady nahoře je poměrně teplo. Bundy a dlouhé kalhoty tak mohou zůstat v baťohu.
Nejdříve si jdeme prohlédnout maketu vulkánu v nedalekém muzeu. Kromě modelu nás tu zaujaly i fotografie z mohutné erupce v roce 1910. Naposled se sopka probudila v roce 1995, kdy z jejího kráteru vycházelo větší množství kouře. V roce 1989 dokonce popel létal až do vzdálenosti několika kilometrů.
Raději než fotky už bychom si ale chtěli prohlédnou samotný kráter, který leží v nadmořské výšce 2704m. Vede k němu asi 600m dlouhý chodník, který lemuje zdejší bujná vegetace plná bromélií. Konečně se před námi otevírá nádherný pohled na 1300m dlouhý a 300m hluboký kráter, na jehož dně kontrastuje s okolními šedivými horninami zelenomodrá laguna. Je tu trochu cítit síra a z některých hornin uniká dým, který nás má ubezpečit, že se skutečně nacházíme na vrcholu činné sopky. Aby té krásy nebylo málo, za kráterem halí velká peřina z mraků rozlehlou karibskou nížinu. Jen tu a tam z ní vykoukne nějaký ten kopec centrálního pohoří. Vůbec nelituji, že s sebou dnes tahám stativ. Ty záběry za to určitě stojí!
Po chodníku se vracíme zpátky k minibusu a náš výlet pokračuje. Klesáme po svahu zase do nižších nadmořských výšek a před námi se otevírají další nádherné výhledy. Průvodce a řidič jsou nadšeni, že se mi "jejich" země líbí natolik, že si ji natáčím a řidič mě dokonce pořád upozorňuje na nějaký pěkný výhled. V praxi to vypadalo tak, že pořád na něco ukazoval a přibržďoval, abych si to stihnul natočit. "Jé, hele, vidíš ten strom, to je co? Máš to?", "Jo, dobrý, mám to!", "Hele, ten výhled...". Většinou už jsem natáčení jen předstíral, protože kdybych měl točit všechno, na co mi ten chlapík ukázal, tak bych asi hned vyplácal veškeré zásoby kazet :-)
Zhruba v půlce svahu odbočujeme ze silnice, po které jsme přijeli, a přejíždíme do provincie Heredia. Stále ale zůstáváme na svahu Poasu. Na jeho severovýchodním úbočí totiž leží rezervace La paz s deštným pralesem a stejnojmennou divokou říčkou. Návštěvu rezervace začínáme v motýlí voliéře - mezi rostlinami tu poletují motýli všech barev a velikostí, až z toho oči přecházejí. Nechybí tu ani obrovský modrý morpho, i když ten je jak se patří plachý a kvůli fotografování nebo natáčení pózuje jen velmi nerad. Naštěstí klidně posedí na ruce zkušeného ošetřovatele a tak ho můžeme nerušeně zvěčnit. Vzpomínáme na Libora, protože toho bychom odsud snad ani nedostali.
Hned za motýliáriem se nacházejí krmítka pro kolibříky. Sami se tu můžeme přesvědčit, jak jsou tito drobní ptáčkové rychlí a s nějakým delším pozorováním jsme prozatím neuspěli. Raději se vydáváme na stezku, která nás skrz mlžný prales zavede až do malého údolí k říčce La Paz, která tu vytváří několik zajímavých vodopádů.
Ten první se jmenuje Templo a protože je docela velký, stříká z něj všude okolo spousta vody, takže jsme za chvíli docela mokří. A při procházce pralesem asi sotva uschneme. Po dřevěném schodišti sestupujeme dolů pod skalní převis a pokračujeme k dalšímu vodopádu, který se jmenuje Magia Blanca. Ten je ještě větší než Templo a chvíli nám trvá než překonáme výškový rozdíl a dostaneme se dolů na vyhlídku. Skrz džungli pokračujeme dál, další dva vodopády - Encantada a Escondida nejsou přímo u cesty a tak k nim musíme pokaždé odbočit z hlavního chodníku. Pokud je chceme vidět v plné kráce, musíme ještě navíc sestoupit na malou vyhlídku.
Na konci rezervace nás čeká poslední vodopád - La Paz. Ten už není tak mohutný, ale jakoby vytéká z pralesa, což tady na okraji džungle vypadá moc hezky. Pod vodopádem leží na dně říčky starý zřícený most, zatímco nový se zatím hrdě klene přes koryto. Dál už říčka La Paz pokračuje nerušeně ve své pouti do karibské nížiny a nás už čeká, ještě před tím než se tam vypravíme také, jenom návrat na začátek rezervace. Naštěstí sem pro nás přijel náš minibus a tak už nemusíme pokračovat pěšky. Však po té náročné procházce pralesem s poměrně velkým převýšením a za docela slušného vedra toho máme docela plné zuby. S chutí si teď dáme dobrý oběd. A skutečně - kuře v tomatové omáčce se smaženým banánem, rýží a zeleninou bylo opravdu vynikající!