O cíli naší cesty v roce 2004 jsme se příliš dlouho nedohadovali. Michal navrhoval výlet na Azorské ostrovy, ve hře byla i Jižní Afrika, ale nakonec to na celé čáře vyhrála Střední Amerika. Především kvůli tomu, že pro nás s Michalem zůstával Americký kontinent dlouhá léta neobjeven...
Zbývalo vymyslet trasu a zkusit objednat nějakou cenově přijatelnou letenku. Bohužel v posledních dnech před Silvestrem, které jsme trávili u Michala v Rožnově, se Libor rozhodl, že letošní zimní sezonu vynechá. A tak se naše tradiční cestovatelská sestava zúžila.
Prvním cílem cesty se stala jednoznačně Kostarika. Její návštěvu jsme už několikrát neúspěšně plánovali a navíc tato země splňovala hlavní i když oficiálně nevyřčenou podmínku - dost bylo pamětihodností, na řadě je příroda! Dále bylo jasné, že se pokusíme navštívit i některou ze sousedních zemí. Rozhodovali jsme se mezi Nikaraguou a Panamou. Volba nakonec padla na Panamu - karibské ostrovy a hlavně legendární průplav těsně porazili největší středoamerické jezero se sladkovodními žraloky. I přes to, že do Panamy budeme potřebovat narozdíl od Nikaraguy vízum (únor 2004).
Solidní letenku se nám podařilo sehnat přes Studentagency - poletíme s Air France (respektive s jejími partnery) přes Mexico City do San José a za měsíc se budeme vracet z Panama City. Na itineráři zpáteční cesty nás příjemně potěšila i osmihodinová přestávka v Mexiku, kterou - jak jinak - využijeme ke krátké návštěvě jednoho z největších měst světa. To vše včetně tax za solidních 23 tis.
Největším problémem předstartovních příprav se ukázalo být shánění panamského víza, které bylo v době našeho odletu ještě potřebné. Na začátku roku (odlet byl stanoven na 23.února) jsme odeslali pasy a kopie letenek na honorární konzulát do Prahy a čekali, co se bude dít. Asi měsíc před odletem jsem ověřoval situaci a paní z konzulátu mě uklidňovala, že je na vydání víza ještě příliš brzy. Panamci ho prý vydávají tak 14 dní před plánovaným odletem. Znovu jsem tedy na konzulát volal po dvou týdnech. To už jsme začínali být malinko nervózní, protože se čas krátil a do telefonu mi bylo znovu řečeno, že žádná víza z Panamy opět nedorazila. Situace nabrala dramatických otáček poslední týden před odletem. To už jsem konzulát bombardoval telefonáty každý den. Zjistil jsem, jak se vlastně panamské vízum uděluje - pan konzul o něj zažádá, z panamské strany mu přijde kladné potvrzení s číslem autorizace, načež my obdržíme do pasu razítko právě s oním důležitým číslem.
Naše naděje vzrostly předposlední pracovní den před odletem (čtvrtek-odlétali jsme v pondělí brzy ráno) - bylo mi řečeno, že z Panamy přišlo několik víz, bohužel ne ta naše. Ale to už údajně vypadá nadějně. Jenomže už nebyla jiná volba, než se v pátek vydat do Prahy osobně - pasy potřebujeme ať už s vízem nebo bez něj. V nejhorším případě, a to nám bylo i na konzulátu navrženo, nám odfaxují autorizační číslo na zastupitelství do San Jose a my si ho tam vyzvedneme. No, to by bylo ale opravdu krizové řešení. S tímto vědomím jsem se tedy v pátek vydal na konzulát. Nejdříve jsem tam dostal od sekretářky vynadáno, že nejsem objednaný, ale nedal jsem se odbýt. Propracoval jsem se až k panu konzulovi a od něj jsem se dozvěděl, že ony ty autorizace vlastně přišly, ale on neví komu která patří. Prý vyřizuje víza ještě nějaké cestovce (mám dojem, že to byl Alvarez) a proto má těch čísel víc. Chvíli jsme nad nastalou situací přemýšleli, já jsem nasadil útrpný výraz, jako že "to nás ale čekají problémy", až pan konzul řekl rozhodnou větu: "A já na ně kašlu, když mi nejsou schopní poslat pořádné autorizace, tak já Vám to vízum dám a hotovo." A bylo to! V našich pasech se objevilo kýžené razítko s náhodně vybranými čísly a cesta do Střední Ameriky byla otevřená! Nutno poznamenat, že autorizační číslo na panamské celnici naprosto nikoho nezajímalo a 15.4. (necelý měsíc po našem návratu) byla vízová povinnost do Panamy zrušena! To potěší....
23.2.2004 jsme se tedy pohodlně usadili do Boeingu 737-400 Českých aerolinií a s dvacetiminutovým zpožděním jsme nabrali kurz Paříž. Tam jsme dosedli deset minut před půl desátou a vydali jsme se hledat bránu 30E, kde už na nás čekal o něco větší letoun - Boeing 767-200 patřící tentokrát společnosti Aeromexico. Přesně v 11,17hod. jsme se vydali na 12 a půl hodinový let přes Atlantik. Brzy jsme dosáhli výšky 11900m a rychlostí 770km/h jsme začali ukrajovat první stovky kilometrů. Pevninský okraj Normandie brzy a nadlouho vystřídaly vlny Atlantiku a teprve po deseti hodinách letu naše oči poprvé spatřily Americký kontinent - konkrétně poloostrov Yucatán. Jinak let s Mexičany byl celkem bez problémů. K obědu jsme si dali lososa s výborným zákuskem a k večeři byl zase docela dobrý salát. Jen nás překvapilo, jak je letoun poloprázdný. V některých řadách byla sedadla prostřední sekce úplně prázdná a kdo chtěl, mohl se tam pohodlně natáhnout.
Konečně se pod námi objevila mexická pevnina. V dálce se vynořil nepřehlédnutelný kužel Popocatepetlu a před námi se objevilo rozlehlé Mexico City. Přistání v nadmořské výšce 2000 m.n.m. má asi své úskalí, protože na letištní dráhu jsme v podstatě doskákali. Náš den už prakticky končil, jenomže tady musíme posunout hodinky o sedm hodin zpátky, takže místo patnácti minut před půlnocí máme zase jen 16,45. Dnešní den bude velmi dlouhý a jak brzy zjistíme i velmi náročný.
Čekají nás totiž další problémy. V Praze nám vystavili palubenku nejen do Paříže, ale díky partnerství aerolinek ve Sky teamu také až do Mexika. Dál do Kostariky už máme pokračovat s jinou mexickou společností - Mexicanou - a ta bohužel do Sky teamu nepaří. Tudíž do San José palubenku nemáme. Musíme si ji vyřídit tady na letišti. Cestu k potřebné přepážce jsme našli bez problémů, jenomže úřednice chce vidět zpáteční letenku z Kostariky. Jinak nás prý nemůže pustit do letadla. Ukazujeme jí zpáteční letenku z Panamy i panamské vízum (ještě že už ho máme!!!), jenomže to nestačí. Kostarické imigrační úřady prý musejí mít jistotu, že jejich zemi skutečně opustíme. Znovu úřednici vysvětlujeme, že z Kostariky cestujeme do Panamy a pak domů, ale Mexičanka je neústupná. Nemáme žádnou letenku ani jízdenku pryč z Kostariky a proto do letadla nemůžeme. Už je to tady - středoamerická byrokracie. Nedá se nic dělat, zbývá jediné možné řešení - jít do kanceláře Mexicany a koupit si tam letenku z Kostariky do Panamy. Letenky pro nás pro oba stojí 5781 peset, což představuje asi 13700,-kč. To není zase tak hrozné, v San José prý můžeme letenku zase zrušit a peníze nám budou kromě nějakých dvaceti dolarů vráceny. Nezbývá tedy než vytáhnout VISU a jít ji k nejbližšímu bankomatu trošku "podojit".
Úřednice u přepážky je už spokojená a my se můžeme vydat k příslušné bráně do letadla společnosti Mexicana směřujícího do San Jose. Původně jsme měli na přestup tři hodiny, ale nakonec letadlo stíháme jen tak tak.
Let Boeingem 757-200 je asi nejpříjemnější - tohle letadlo je totiž ze všech Boeingů, kterými jsem dosud letěl, nejtišší. Startujeme v 19,55 - náš den už má v tu chvíli 27 hodin a Michala to zmohlo natolik, že samotný start zaspal. Po dvou a půl hodinách letu nad potemnělým Tichým oceánem přistáváme v San José, respektive na mezinárodním letišti Juana Satamarii, které spíš než v San José leží v sousedním městě Alajuela. Procházíme imigrační kontrolou, které je samozřejmě šum a fuk, jestli máme nějakou letenku pryč ze země. A když se shledáváme i se svými zavazadly, máme dnešní letecký přesun zdárně za sebou.
Michal přes web hostelworld.com zamluvil ubytování na první tři noci a také dopravu taxíkem až k vybranému hostelu. A tak hned před letištní halou vyhlížíme někoho, kdo pro nás přijel, ale nikdo se k nám nehlásí. Naštěstí je tu taxíků dost a 12 dolarů bychom za cestu do San Jose zaplatili stejně, tak usedáme k prvnímu dobrovolníkovi a vyrážíme.
Dnes už toho cestování máme plné zuby, takže si už nepřejeme nic jiného, než sebou praštit do postele a usnout. Během dvaceti minut se spícími uličkami San José proplétáme až k hostelu "Posada de Don Tobias". Naše rezervace je v pořádku a pokoj už máme připravený. Hostel vypadá docela příjemně, obsluha je fajn a také první španělská konverzace dopadla docela dobře. Dnešní náročný den jsme nakonec zvládli i přes všechny problémy skvěle!